Přišlo k nám moc elektřiny z Německa? Politici zase živí pocit, že nám cizáci ubližují

Ani týden po velkém výpadku elektřiny není stoprocentně jasné, co se vlastně na ostře sledovaných energetických trasách stalo. Správci sítě nabízejí technické vysvětlení přerušených drátů a výpadku uhelné elektrárny, celá diskuse ale připomíná „spor“ o bílé čáry na obloze, o nichž si také spousta lidí myslí svoje a fakta je nezajímají. Do této sorty patří trochu i Andrej Babiš, který objevil v green dealu nové migranty a bez ohledu na odborné analýzy, které podíl green dealu vylučují, si nenechal ujít příležitost, aby celou událost – ty náhle nejedoucí tramvaje, uvízlé výtahy s lidmi, zastavené vlaky uprostřed polí, rozdělaná jídla v restauracích apod. – nesvedl právě na „fanatický boj“ proti změně klimatu. Pokud však i v energetice existuje něco jako historická paměť a chápání širších souvislostí, mělo by být jasné, že potíž české energetiky je dlouhodobějšího rázu, než kam sahá nová zkušenost s blackoutem. 

Synonymum zla 

Stížnosti na green deal nesouvisejí s domácími slunečními nebo větrnými elektrárnami, protože tady stále téměř žádné nejsou. Babiš hází paradoxně vinu na kvanta levné zelené elektřiny proudící z větrných farem v Severním moři a Baltu na jih, tedy i k nám. Slovo paradoxně přitom souvisí s oním širším historickým příběhem, který si nese tuzemská energetika na svém hrbu. 

Pro každého, kdo před padesáti lety nebydlel pod Krušnými horami a nebyl takříkajíc otrlý, patřilo setkání se severočeskou realitou k tomu nejsmutnějšímu, co se dalo v tehdejším už tak dost depresivním Československu zažít. Kvůli výrobě levné elektřiny jsme dokázali zbourat nádherné gotické město Most a vybagrovat krajinu přezdívanou „zahrada Čech“, o níž se říkalo, že je nejkrásnějším místem v celé Evropě. Každý byl přirozeně rád, že mu doma svítí světlo a funguje zásuvka. Zásuvky však fungovaly i ve státech, kde si svoje nejkrásnější místa nevybagrovali a nejsou tam kvůli tomu – světe, div se – o nic chudší. Spíš naopak.