Zhypnotizovaná životem 

Volání po velkém románu v české literatuře přetrvává, jakkoli už není tak hlasité, a méně rozsáhlé prózy mnohdy zůstávají v jeho stínu. Své o tom ví brněnská spisovatelka a dokumentaristka Dora Kaprálová, které jsou drobnější žánry bez ústředního příběhu vlastní. A to je také důvod, proč o jejích prózách není tolik slyšet: nebývá snadné jasně a stručně říct, o čem vypráví. Přesně taková je i její osmá kniha Mariborská hypnóza, v níž se hyperrealistické těkání autorky mezi pozorováním, setkáními, úvahami a asociacemi rozlétlo zase o kus dál. Charakteristickou mozaikovitost přitom tentokrát drží pohromadě titulní slovinské sídlo, o němž píše nezvyklý literární bedekr. 

Kaprálová přijíždí do Mariboru, ubytovává se v hostelu a vydává se do města, jež se počtem obyvatel nevyrovná Olomouci, natož Brnu. Motivem objevujícím se v celé knize je tvor tak titěrný a obyčejný jako moucha. Otáčí jej ze všech stran, stává se jím, když pozoruje život v ulicích, neustále se k němu vrací. Muší repetitivnost by se mohla rychle omrzet, ale Kaprálové se daří kouzlit překvapivé asociace a učinit vše organickou součástí psaní, které sice kmitá, ale také umí s lehkostí přejít od detailu k podstatě a trefit se do černého. 

„Všichni jsme svým způsobem titány muších osudů,“ píše se v úvodu z krátkých kapitol, jež ve výsledku skládají moderní román nejisté a fragmentární existence. V něm autorka svůj příběh „tady a teď“ v Mariboru prokládá osudovou láskou místního Houdiniho – hypnotizéra a iluzionisty Svengáliho – k ženě „muší váhy“ Elis, po níž touží i budoucí diktátor Tito. I příběh lásky je spíše naznačený, nikoli doslovně vyprávěný, ale tím univerzálnější a nezávislejší na době a aktérech.  

„Jako bych pro samou úzkost chytala z vět příliš mnoho much a podstata mi mezitím uletěla,“ obává se sama Kaprálová, aby její těkání v čase nepůsobilo bezradně a nebylo jen dobře splněnou objednávkou literární rezidence. Ani do jedné z těchto pastí se však nechytila, zachránily ji výjimečný talent pozorovatelky, hlava intelektuálky a srdce básnířky. Díky tomu dokáže vystihnout smutek i radost, strachy i naději, a nebýt přitom těžkopádná ani křečovitá.