Film týdne: Debut Julie mlčí jde proti zavedeným scénářům posttraumatických filmů

Vycházející hvězda belgické tenisové juniorské reprezentace Julie jednoho dne zjistí, že její dlouholetý trenér Jeremy, jehož metodám je oddaná, už na další trénink nepřijde. Klub mu zakázal přístup, dokud se nevyšetří smrt jiné mladé tenistky, kterou trénoval. Případná trenérova role v tragické události je nejasná, rozostřená, nikdy naplno nepojmenovaná. Jsou to jen nekonvenční trenérské metody, které jinou hráčku dovedly k sebevraždě, nebo je tam něco víc? Disciplinovaná a tenisu oddaná Julie by možná mohla leccos objasnit, ale pokud zná nějaké detaily, nechává si je pro sebe. Protože Julie mlčí – aktuálně v českých kinech, kam dorazila po loňském uvedení v Cannes.

Hrdinka se vyhýbá odpovědím na otázky zástupců školy i své matky. Nereaguje ani na své kamarády, kteří by chtěli o Jeremym vědět víc. Ten do jejího života čas od času i přes distanc v koučování vstupuje. Volá jí a probírá tréninkové strategie, jejich minulost a současnou situaci i nového kouče, s nímž se Julii špatně sžívá. Začínající herečka Tessa Van den Broeck hraje svou Julii maximálně realisticky, bez přehrávání či afektovanosti. Téměř jako by jí dávali poznámky koproducenti filmu, klasici evropského sociálního realismu Jean-Pierre a Luc Dardenneovi.

Debutující belgický režisér Leonardo Van Dijl jí k tomu dává maximální prostor. Jde proti zavedeným scénářům posttraumatických filmů. Svůj snímek komponuje ne jako vyšetřování a odhalování, ale introspektivně, jako interní portrét teenagerky. Dlouho není jasné, zda k věci Julie vůbec má, nebo nemá co říct. Film si dává načas, a co je důležitější, dává čas i titulní hrdince. Čas zpracovat, co zpracovat potřebuje a svým vlastním tempem. Přesně jako ho potřebují všichni ti, kdo si prošli traumatem, ať už je jakékoli. Van Dijl na rozdíl od Julie tak k hypercitlivému tématu promluvil výrazně.