Žena roku

Francouzku Gisèle Pelicot (ročník 1952) znásilňoval její manžel a (prokazatelně) dalších padesát mužů. Deset let ji v jejím vlastním domě zdrogovanou a bez jejího vědomí zneužívali, a její muž si z toho dokonce pořizoval záznamy (bez nich by podle právníka Gisèle Pelicot Babonneaua patrně žádný proces ani neexistoval). Jak to bývá, přišlo se na to náhodou, když byl Dominique Pelicot přistižen při výrazně méně závažném činu, totiž když se v supermarketu snažil pořizovat intimní fotografie jiných žen. 

Gisèle Pelicot udělala něco naprosto neslýchaného, totiž rozhodla se neskrývat a veřejnou prezentací poukázat na to, kdo nese skutečnou hanbu těchto zločinů – nikoli oběť, ale násilníci. Po několika týdnech soudního procesu si dokonce sundala sluneční brýle, kterými si dosud chránila svůj intimní prostor, a pohlédla tak do tváře pachatelům. „Přišel okamžik, kdy cítila, že už se nepotřebuje chránit. Přestala své brýle potřebovat,“ komentoval to Babonneau, a ilustroval tak pomalou proměnu „upřímné… a velmi skromné ženy, která do soudního procesu vstoupila jako člověk velmi zraněný, šokovaný ohlasem veřejnosti a stále se velmi stydící za to, co se jí stalo“. A těžko se jí divit. Kromě násilí, kterým strádala, ztráty paměti, poruchy řeči, pocitu, že přišla o deset let života, utrpěla i rozpad rodiny a velký pocit zrady člověka, kterému důvěřovala – a který měl stát po jejím boku.

Gisèle Pelicot je hrdinka. Její odvaha stát v soudní síni zpříma a čelit veřejnosti, soudcům i pachatelům z ní dělá ikonu. Dvacet tisíc velmi explicitních videí a fotek viděli cizí lidé. Nejen že se podařilo odsoudit viníky (Dominique Pelicot byl odsouzen k nejvyššímu možnému trestu odnětí svobody dvacet let a ostatní násilníci k trestům od tří do třinácti let), ale otevřela se masivní debata a změnilo se prizma nazírání na sexuální zločiny a jejich oběti. Před soudní síní trpělivě stály ženy s transparenty: „HANBA MUSÍ ZMĚNIT STRANY!“ Pelicot řekla, že ani na okamžik nelituje toho, že otevřela dveře soudní síně, „protože nechce, aby se to, co se jí stalo, ještě někdy opakovalo“.

Pro společnost je takový postoj nesmírně přínosný. Nejvíc ale udělala Gisèle Pelicot pro sebe – tím, že se k zločinu, který na ní byl spáchán, postavila aktivně a veřejně, že odmítla hanbu spojenou se sexualizovaným násilím a že dokázala zformulovat svoje očekávání a potřeby, se vydala na nejspolehlivější cestu ke svému uzdravení.