Hongkong a vítězný únor

Do Hongkongu jsem měl jet už před čtyřmi lety, zkraje roku 2020. Byla to tehdy doba velkých nepokojů a studentských bouří. Důvodem byl stále sílící vliv pevninské Číny na dění v enklávě, konkrétně hrozba, že autority z Pekingu začnou odvlékat zatčené disidenty do internace mimo Hongkong. Jedny z největších protestů probíhaly na půdě Čínské univerzity v Hongkongu, kde studenti v listopadu 2019 dokonce několik dní úspěšně okupovali celý kampus, než jej brutálně dobyly policejní jednotky.

Právě tamní profesor, jenž předtím strávil patnáct let ve Spojených státech, kde jsme se potkali na konferenci a padli si do oka, mě do Hongkongu pozval. Joe (není to jeho pravé jméno, ale Číňané působící v USA si svá křestní jména často poameričťují) mě formálně pozval jako oponenta na obhajobu svého postgraduálního studenta, ale hlavním důvodem bylo podělit se s kolegou ze Západu o pocity z protestů a o strach z oklešťování demokracie v enklávě.

Moji cestu tehdy překazila právě vypuknuvší covidová pandemie. S ní spojený lockdown také čínská vláda cynicky využila k definitivnímu potlačení protestů a k protlačení zákona o národní bezpečnosti, který dále omezil pravomoci hongkongské samosprávy a mimo jiné legalizoval vydávání zatčených disidentů do pevninské Číny.

Přetočím ručičky hodin do roku 2023. Přísná proticovidová opatření jsou prakticky ze dne na den zrušena, karanténa končí a opět se dá cestovat. Obratem mě Joe zve znovu na návštěvu, tentokrát jako řečníka na konferenci, kterou spoluorganizuje. Rád přijímám a v půli prosince konečně přilétám do Hongkongu.