Krádež pro planetu

„Jé, hele, kupa jahod!“ ozývá se z obrovského zeleného kontejneru. Mezi záblesky od čelovky na mě vykoukne veselá tvář s širokým úsměvem. „Zítra budou jahodové knedlíky,“ mrkne na mě natěšeně a pokračuje dál v hledání.

S Alicou jsem se poprvé potkala zhruba před rokem v divadle, kam jsem nastupovala na nové místo. Jednou mi o svačinové pauze nabídla z krabičky salát, a ne ledajaký. Byl plný pestré zeleniny a nahoře posypaný semínky z granátového jablka. I když mě lákal, ze slušnosti jsem odmítla a zakousla se do své tyčinky. „To máš ze salaterie?“ zeptala jsem se a ukázala na nóbl pokrm v její krabičce. Alica se zasmála. „Ne, to mám z popelnice!“

Nejdříve jsem si myslela, že je to vtip. Záhy mi ale Alica začala vyprávět o tzv. dumpster divingu, který už několik let provozuje. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak takové lovení z kontejnerů probíhá, a proto mě pozvala, ať vyrazím někdy s ní. A protože jsem stejně jako každý měsíc chodila do hospody častěji, než můj budget dovoloval, nabídku na jídlo zadarmo jsem nemínila propásnout.

A tady začíná můj jeden den. Teda spíše večer. Okolo osmé večer jsme s batohy nasedly na tramvaj směr obchodní centrum. Už zdálky nás od cílové zastávky ostře oslepovalo svítivé logo supermarketu.