Podvědomé množné číslo

Je úterý a já jsem se rozhodla napsat, jak probíhá náš jeden den. Nejdříve mě napadlo, že budu psát o zítřku, protože odjíždíme s manželem a dcerou na pár dní do Bedřichova, kde jsme ubytovaní zčásti díky svatebnímu daru od jedné mé kamarádky, voucheru od Amazing Places, ale unikla by krása všednosti, která je, věřím, pointou tohoto sloupku, a nahradila by ji touha po speciálnosti. A tak píšu o dnešku, který snad všednější být ani nemůže.

Vstali jsme s budíčkem v sedm, který máme jako pojistku. Manžela čeká ranní pracovní schůzka, tak aby ji nezmeškal. Jiné dny nás budí dcera, která vstává kolem půl sedmé. Dnes by si zřejmě ráda přispala, jak už to bývá. Nevadí. Chvilku se tulíme v posteli a pak si připravíme snídani. Manžel se loučí a dcerce říkáme „pápá, táta“. Já o sobě jako o mámě moc nemluvím, a tak slovo táta aspiruje na to, aby bylo první, které se naše dcera naučí. Mám zhruba hodinku, než bude čas na její dopolední spánek, a tak ještě rychle společně předpereme, a pak i dáme do pračky její oblečení. Když píšu společně, tak tím myslím, že já se snažím o domácí práce, zatímco se mi pod nohama motá zvídavé miminko. První denní spánek má naše téměř osmiměsíční dcera v kočárku a já vyrážím na Ořechovku, kterou máme kousek od domova. Než tam dojdeme, dcera spí. Můžu si v klidu číst poslední číslo Respektu, a tak mě napadne myšlenka sepsat náš den. Před obědem stačíme pověsit vyprané prádlo ven na dvorek a já si užívám, že slunce ještě stihne pomoci se skvrnami od jídla. Ty jsou teď na každém kusu oblečení, protože dcera jí sama. Znovu mi podvědomě naskočilo množné číslo. Samozřejmě, že dcera nevěší prádlo, ale bez její přítomnosti v podstatě nedělám vůbec nic.

Poobědové uspávání probíhá v posteli. Dcera spí hodinku až dvě a já si mohu (potichu a v rámci bytu) dělat, co chci. Dnes, a bohužel stejně jako včera, však spánek v postýlce trvá přesně pět minut, a protože v mateřském jazyce je ustálený pojem „je to jen období“, zdá se, že tomuto období u nás zřejmě odzvonilo. Spaní tedy nahradí můj pokus motivovat dceru naučit se plazit, ale i to končí nezdarem. Nevím, zda je z toho smutnější dcera, nebo já, ale pro zlepšení nálady vyrážíme ven. Mám ráda, když naše cesty mají cíl, a tak nás čekají drobné pochůzky. Mimo jiné vyrážíme koupit perkarbonát sodný, prý zázračný prášek na skvrny. Holt slunce slábne a já to s těmi skvrnami nechci vzdát.

Domů se vracíme těsně před deštěm. Sklízím prádlo. Nebojte, dcera je stále se mnou. Odpolední spánek díky dešti proběhne doma v nosítku a já tak mohu začít psát první návrh textu, který právě čtete. Jindy bych poslouchala podcast, prohlížela si Instagram, nakupovala oblečení pro dceru na Vinted nebo bych si četla nějakou beletrii. Ideálně všechno najednou, abych využila čas na maximum. Před večeří začínám balit. Jedeme do Jizerek na pár dní, ale když cestujete s miminkem, balíte pokaždé v podstatě všechno. Přichází manžel, dcera je šťastná, že jsme doma všichni, a záhadným způsobem má nejvíce energie z celého dne i týmu. Večeříme minestrone ze včera, a tak si místo vaření můžeme hrát. Po večeři hraje muž na kytaru, já ještě trochu balím a naše dcera se tetelí mezi námi. Střídavě rozlaďuje kytaru a hraboší v kupičkách připravených na gauči. Nepřestává se smát a mně není moc jasné, jak tohle dítě v brzké době usne. Ale přece jen se to podaří a my máme zhruba dvě hodinky do naší večerky. Pokračuji v psaní, balení i praní. Dnešní den byl ve znamení spánku a skvrn. Jak říkám, všednější už to ani být nemůže, a přesto to byl hezký den, za který jsem vděčná.