Co je v Česku normální

Tak už to začalo a není cesty zpět. Demokratická opozice rozjela předvolební kampaň. A hned dostala pocítit, jak těžké to bude. „Kde jsou ženy?“ ťukali mnozí vášnivě do klávesnic a zejména sociální sítě Pirátů se změnily v knihu přání a stížností. „Od vás jsme čekali víc,“ psali jim lidé. Kde jsou tedy ženy? Odpověď je trochu složitější, než se zdá, ale pokusíme se o ni. Ona bouřlivá reakce nicméně také připomněla, že v těchto volbách se mimo jiné povede souboj o nové definování „normálnosti“.

Strach

Zatímco fantazie při vymýšlení všemožných konspiračních teorií je nekonečná, při skutečném politickém rozhodování dostává velmi malý prostor. Jsme zaseknutí v klasických škatulkách, které jsme si nechali vnutit průměrnými politiky, a i když nás stále dokola zklamávají, odmítáme je opustit. Arogance se zaměňuje za kompetentnost, agresivita za rozhodnost. Účes, věk či gender nás mnohdy děsí víc než klientelismem prolezlý systém. Žvást je méně znepokojující než vize. Když si někdo přišel nakrást, je to srozumitelné, protože je to běžné, když chce někdo něco měnit k lepšímu, je to podezřelé, smrdí to svazáctvím, totalitou. Naučili jsme se vnímat nařvanou politiku jako danost, stala se uklidňující normalitou. Vybočení nás děsí, protože vede do neprobádaného světa.

Vedle tohoto zatím dominantního pohledu na svět ale sílí hledisko zcela opačné. Už bylo dost nekompetentních chlapáků, přehlížení mladých lidí, žen, podceňování klimatických změn, ideologů, kteří ve všem vidí…