Příliš bílý, příliš jiná

Žijeme v odlišných světech, naše vlastní zkušenost nás omezuje. Nechápeme úplně přesně, jak svět vidí lidé v Rusku, v Brně nebo v sousedním domě. Někdy je docela odvážné tvrdit, že přesně rozumíme člověku, se kterým sdílíme ložnici. V jistém smyslu jsme každý sám. A často něco v nás touží po tom, aby to tak nezůstalo.

Z vlastních příběhů je možné se probourat. Třeba, mimo jiné, číst knihy. Je v nich možné vstoupit do logiky jiných postav, svět se může vyjevovat z odlišného úhlu. Vžívání se do postav a kaleidoskop různých perspektiv pak postupně vyjevují něco hlubšího, obecně lidského. Samotná schopnost vystoupit ze sebe a nahlédnout svět očima druhých je vlastně jedním ze základních možností lidskosti. Možná je dokonce její definicí.

Minulý týden došlo v Nizozemsku ke zvláštní epizodě. Tamní nakladatelství chystá k vydání básně mladé americké básnířky Amandy Gorman, té, která Ameriku i svět oslnila četbou svého textu během nedávné inaugurace amerického prezidenta Joea Bidena. Gorman je dvaadvacetiletá černá Američanka, držitelka amerického ocenění Národní mladý poeta laureatus, její hvězda stoupá.

V Nizozemsku měla její vnímání světa zprostředkovat jiná mladá bytost, neméně výrazný či výrazná Marieke Lucas Rijneveld, třiadvacetiletý(á) autor(ka) a držitel(ka) ocenění International Booker Prize. Rijneveld nemá zkušenost aktivistky z Los Angeles, její (či jeho) příběh zato spočívá v tápání mladého člověka z nizozemské vesnice v…