Kdo vydrží víc?

Na začátku minulého týdne se zdálo, že dějiny v Bělorusku kráčí jasným směrem. Minsk měl za sebou čtvrtmilionovou pokojnou demonstraci, kterou policie neměla odvahu ani schopnost tvrdě rozehnat. Na stranu protestujících se přidávaly veřejně známé osobnosti i několik členů režimní elity. Stávky ve státních fabrikách se rychle šířily a stále ještě vládce země Aljaksandr Lukašenka zažíval krutá ponížení – pracovníci jedné z velkých továren, dosud opora jeho režimu, ho pískáním a pokřikem vyhnali k prezidentské helikoptéře, kterou odletěl. Uběhlo osm dní od zfalšovaných voleb a následných brutálně potlačených protestů a revoluce byla v plném běhu.

Na konci týdne ty samé dějiny přešlapovaly na místě. Lukašenka byl stále u moci a jeho pozice se neotřásala. Státní represe se znovu pomalu rozjížděla. Už ne tak viditelně jako v případě masového pouličního násilí. Policie se začala zaměřovat na méně známé, ale důležité opozičníky a na organizátory stávek – buď je zastrašovala, nebo rovnou mizeli neznámo kam. Často zmiňovaná obava, že Lukašenkovi pomůže vojenskou silou Rusko, se nenaplnila. Nebylo to nutné, ruská podpora svému spojenci a přítomnost v Bělorusku má jinou a méně nápadnou podobu. Když vstoupili do stávky zaměstnanci státní televize, rychle je nahradili letadlem dopravení ruští pracovníci.

Výdrž stávkujících v továrnách a protestujících v ulicích nepolevovala. V běloruských nezávislých médiích a na sociálních sítích kolovaly další a další výpovědi lidí, kteří byli mučeni ve věznicích v prvním týdnu protestů. Především proto pozorovatelé soudí, že kompromis mezi nespokojenými občany a vládou už není možný. Nestojí o něj – soudě podle jeho slov – ani Lukašenka. Zdá se, že Bělorusko vstoupilo do dlouhého zápasu o to, kdo má větší odhodlání a pevnější nervy.

Diktatura umí čekat

Svjatlana Cichanouska, prezidentská kandidátka a tvář nové běloruské opozice, se vrátila do své role. Den po volbách 9. srpna ji zadržela tajná policie a vyvezla na hranice Litvy. Po několika dnech mlčení začala se svými spoluobčany opět komunikovat skrze videovzkazy, stále z litevského exilu. Vyzývala je k tomu, aby nepřestávali s pokojným odporem a pokračovali ve stávkách. Jasně řekla, že chce zemi vést „v přechodném období“, než se uskuteční nové a férové volby. S tímto jediným slibem ostatně do prezidentských voleb šla.

Z exilu se zatím nevrátila v obavách o svou bezpečnost. Na běloruské půdě ji zastupuje takzvaný Koordinační výbor, který aspiruje na to být organizátorem opozičního dění. Těleso složené z několika desítek lidí zastupuje jak novou opozici (tedy lidi, kteří do politiky přišli až v posledních měsících), tak staré disidentské kruhy, tak některé režimní přeběhlíky – členem je i populární exministr kultury Pavel Latuška. Toto uskupení začala policie promptně vyšetřovat pro podvracení státu, k zatýkání zatím nedošlo. Je ale nejasné, jaký reálný vliv výbor má.

Celá běloruská revoluce je od počátku anarchistická a bez jasného centra a organizace. Co protestům v počátcích pomohlo přečkat vypnuté internetové připojení a první vlnu policejního násilí – silové složky s nepřehlednou situací zjevně nepočítaly a často postupovaly zmatečně – je nyní podle některých analytiků slabina. Například podle uznávaného komentátora Aljaksandra Fjaduty by běloruská opozice nyní potřebovala menší, pružný a pohotový tým lidí. „To tahle skupina, která v počtu několika desítek lidí dokáže jen dlouze radit a debatovat, není,“ píše Fjaduta ve svém komentáři. „Opoziční vedení spoléhá na to, že lidé vydrží. Jenže stávky se časem vyčerpají a demonstrace začnou řídnout. Naopak diktatura dokáže čekat,“ myslí si novinář.

Opoziční výbor v průběhu týdne vyzýval občany, aby ve svých podnicích, čtvrtích a městech „urychleně“ zakládali občanská fóra. Jak úspěšná výzva byla, není zatím možné říct. Slábnutí a únava v průběhu minulého týdne nebyly znát. O protestním odhodlání také leccos napověděl právě uplynulý víkend, kdy opozice plánovala další velká protestní shromáždění (odehrála se až po uzávěrce tohoto vydání – pozn. red.).

Z vyjádření prezidenta Lukašenky plynulo, že se režim připravuje na nové utažení šroubů. Lukašenka oficiálně přikázal „obnovit v zemi pořádek“, do Minsku se stáhly policejní i vojenské síly z klidnějších částí země. Pořádková policie začala opět zatýkat a rozhánět menší shromáždění, i když ne tak tvrdě jako dřív. Policie obestoupila stávkující podniky a protestující pracovníky nepouštěla dovnitř. Úřady ve městě Hrodno na západě země, u polských a litevských hranic, počátkem týdne povolily v podstatě všechna shromáždění a politické protesty. Koncem týdne v „nejsvobodnějším městě Běloruska“, jak se Hrodnu přezdívalo, začala znovu zasahovat policie a zatýkat demonstranty.

Končím s vámi

Evropská unie dala na hlas Polska a Litvy a prezidentské volby označila za zfalšované a neuznala je. Připravuje se sankční seznam namířený na vedení režimu včetně samotného Lukašenky a lidí zodpovědných za násilí na ulicích a ve věznicích. S Cichanouskou po telefonu mluvil a podpořil ji polský premiér Mateusz Morawiecki. Pro budoucí vývoj je ovšem důležitější než akce EU postoj Ruska.

Ve vztahu Lukašenky a jeho ruského protějšku Vladimira Putina skončila podle minské politoložky Valerije Kasťuhové jedna éra. Lukašenka dříve mohl Putina vydírat svým sbližováním se se Západem. „Tahle míra násilí překročila určitou linii, Lukašenkovu reputaci už nepůjde napravit, dialog se Západem skončil,“ myslí si politoložka. Běloruský prezident se k Rusku naprosto přitočil i rétoricky. Opustil předvolební strategii, v níž se prezentoval jako vlastenec chránící nezávislost země proti tlaku Ruska a tvrdil, že Moskva chce Bělorusko „destabilizovat; teď už z organizace protestů viní výhradně různé západní státy (mezi nimi okrajově i Česko). Na hranici s Polskem ostentativně přesouvá vojenské jednotky. Zmiňovaná rychlá pomoc Kremlu se zprovozněním státní televize svědčí podle pozorovatelů o tom, že Lukašenka se na ruskou vládu – zatím – může spolehnout. Zároveň málokdo z nich pochybuje o tom, že ruské ozbrojené síly v Bělorusku už dávno jsou, jen působí v zákulisí a v rolích poradců.

Pokud se Lukašenka rozhodne v blízké budoucnosti na protestující opět tvrdě udeřit, dozví se svět odpověď na otázku, na niž zatím nikdo nezná spolehlivou odpověď. Buď se skutečně projeví únava a druhá vlna policejního násilí protestující zlomí, nebo naopak dostanou běloruské protesty pod tlakem novou, dosud neznámou formu.