Bělorusové se postavili diktátorovi

Na prvním je Svjatlana Cichanouska, opoziční prezidentská kandidátka, na svém předvolebním mítinku v Minsku. Je předposlední červencový den a Cichanouska zdraví pětašedesát tisíc lidí, největší takové shromáždění, jaké Bělorusko za svých třicet postsovětských let pamatuje.

Druhá nahrávka je z minulého úterý, po nedělních zfalšovaných volbách, ve kterých se diktátor Aljaksandr Lukašenka vyhlásil – už pošesté – suverénním vítězem se ziskem osmdesáti procent hlasů. I na tomto videu je Svjatlana Cichanouska, tentokrát je před kamerou sama a další lidi v místnosti můžeme jen tušit. Natáčená žena je vystrašená, unavená a třese se jí hlas. Z papíru čte výzvu spoluobčanům, aby neprostestovali proti výsledkům voleb. Video podle všeho natočila běloruská tajná služba KGB. Ta Cichanouskou po volbách sedm hodin zadržovala neznámo kde a pak ji vyvezla do exilu v sousední Litvě.

Na třetí nahrávce Svjatlana Cichanouska není. Záběry jsou ze setkání pracovníků jedné z továren ve městě Grodno na severozápadě země. Ředitel fabriky shromážděným oznamuje, že volby vyhrál Lukašenka a dál že není co řešit. V tom jeden z účastníků vykřikne, že kdo volil Cichanouskou, ať vstane – a postupně, napřed s váháním, nakonec však s velkým halasem a skandováním vstane skoro celá velká místnost.

Na čtvrté už kandidátka Cichanouska zase je. V pátek v poledne, po několikadenním mlčení, ji zveřejnila z Litvy. Už zase nemluvila jako vyděšený a vyčerpaný člověk. Zopakovala, že volby jsou zfalšované. Vyzvala úřady, ať upustí od násilí na demonstrantech – a ty naopak vyzvala k tomu, ať pokojně pokračují v tlaku na režim a k velkým víkendovým protestním shromážděním.

Její spoluobčané ji vyslyšeli, v pátek večer se běloruská města zaplnila desetitisícovými demonstracemi. A byl to také první klidný večer. V předchozích dnech se v ulicích hlavního města Minsku i ve zbytku země protestující tvrdě střetávali s policií, v noci i ve dne. Žádali odstoupení Lukašenky a nové volby. Pořádkové jednotky postupovaly s tvrdostí překvapivou i na běloruské poměry. Rekordní jsou počty zmlácených a zadržených, oficiální čísla za celý povolební týden překročila šest tisíc. Pro Bělorusy jsou šokující i svědectví z věznic. Přinášejí je ti, které úřady po jednom či dvou dnech propustily. Tamní podmínky a zacházení splňují definici mučení. Policie do věznic zavírá protestující i nešťastné kolemjdoucí.

V době sobotní uzávěrky tohoto vydání se zdálo, že má stále navrch, vyhráno rozhodně ne. A zdaleka není vyloučené, že se během horkého víkendu zapíše do běloruských dějin nějaká pátá, v tuto chvíli neznámá videonahrávka.

Žádné ponížení

V pondělí po volbách, ještě před nedobrovolným odchodem do litevského exilu, šla Svjatlana Cichanouska se svým právníkem složit oficiální protest proti volebním podvodům. Její spolupracovníci se shodují, že když kráčela se složkou se stížností směrem k budově ústřední volební komise, neměla v úmyslu opustit zemi. Nedávalo by to smysl – kandidátka, která do voleb nastoupila před dvěma měsíci místo svého uvězněného muže Sjarheje a dalších dvou perzekvovaných kandidátů (a s jediným programem, totiž půl roku po svém nástupu do úřadu uspořádat férové volby), šla žádat zneplatnění hlasování a jeho brzkou reprízu.

Podle různých svědectví záhy po kandidátce Cichanouské přišli do kanceláře tři příslušníci tajné policie. Vykázali ven všechny úředníky i kandidátčina právníka. V místnosti zůstali o samotě tři hodiny. Pak s nimi zadržená kandidátka odešla z budovy volební komise zadním vchodem, k čekajícím spolupracovníkům prohodila, že „udělala rozhodnutí a udělala ho sama“, nastoupila do policejního vozu a muži s ní odjeli. Kde byla následujících sedm hodin, je zatím záhada. V jejich průběhu nejspíš vzniklo zmiňované video, země už za sebou měla jednu noc tvrdých střetů protestujících a pořádkových sil, kterou jeden demonstrant nepřežil. Na veřejnosti se Svjatlana Cichanouska objevila až v Litvě, kam ji podle všeho KGB převezla. Tam se setkala se svými dětmi, které už před volbami odjely s babičkou do Polska. Zveřejnila další krátké video. „Mnozí mě odsoudí a budou nenávidět, mnozí mě pochopí. Nikomu ale nepřeji stát před takovým rozhodnutím, před kterým jsem stála já,“ říká v něm.

Běloruský režim dostal hlavní tvář současného opozičního hnutí za hranice, protesty to nijak neztišilo. Cichanouska nebyla jejich organizátorka. Před volbami ohlásila, že k nim nebude vyzývat. Demonstrace jsou spontánní, bez lídra a bez organizace. Jinak to být nemohlo, režim se na povolební dobu připravil a v neděli večer přestal v celé zemi fungovat internet. S výpadky se připojení obnovilo až ve středu.

Podle polského novináře a znalce běloruských poměrů Michała Kacewicze je vyhnání Cichanouské pro režim riskantní podnik. Zveřejněná nahrávka ukazuje vystresovanou ženu, která zjevně čelí nátlaku a vydírání. „Oficiálové si myslí, že ji ponížili a zbavili vlivu. To nemusí být pravda. Lidé v ní nemusí vidět slabocha, ale ženu, kterou vydírali a která ustoupila kvůli strachu o život dětí a manžela. To je jen další velký důvod ke vzteku, kterého v sobě lidé mají i tak víc než dost,“ říká novinář.

Antony na sídlištích

Největší protesty se v Minsku a dalších městech (viz mapu) odehrávaly od nedělní do úterní noci. Pak začaly slábnout. Svou roli sehrála brutalita zasahujících policistů a úvodem zmíněný vysoký počet zatčených.

Probíhající protesty nemají jedno centrum a žádné organizátory. Hodně se tím liší od ukrajinské revoluce z přelomu let 2013 a 2014, s níž jsou často srovnávány. Na podobný scénář se také Lukašenka a jeho silové složky podle všeho připravovali – čekali, že protestující obsadí jedno symbolické a důležité místo, kde bude shromáždění možné brutálně, ale rychle rozehnat. Běloruské protesty jsou mnohem anarchističtější, nepředvídatelné a místo center měst se odehrávají na okrajích a předměstských sídlištích.

Výsledkem je, že policejní síly jsou roztříštěné, občas se ocitnou v oslabení a musí před protestujícími prchat. Především ale nejsou policejní násilnosti omezené na úzké centrum a jsou dobře viditelné. Dějí se po celém městě, žádná čtvrť si nemůže být jistá, jestli tudy nebude projíždět policejní kolona bijící a zatýkající každého na potkání. To odpor k režimu ještě posiluje. Mimořádně významný je i fakt, že protesty nejsou omezené na hlavní město, probíhají v celé zemi.

Násilné potyčky policistů a demonstrantů koncem týdne začaly nahrazovat jiné způsoby protestu. Svůj nesouhlas s prezidentem Lukašenkou začali veřejnými shromážděními vyjadřovat lékaři. Několik vojáků a policistů na sociálních sítích demonstrativně vyhodilo do koše svou uniformu. Pracovníci řady podniků – průmysl v Bělorusku je takřka výhradně státní – vstoupili do částečné nebo úplné stávky. Žádají, aby se kandidátka Svjatlana Cichanouska mohla vrátit do země. Ke stávkám se prezident Lukašenka veřejně vyjádřil. Řekl, že „stávky by mohly narušit chod podniků, ale že to jejich vedení jistě zvládne“.

Protestní výpověď podalo několik známých tváří běloruské státní televize, nejdůležitější součásti vládní propagandy: moderátoři, hlasatelé zpráv či „tvář běloruské armády“ a moderátor armádního magazínu Ualidzimir Burko. „Nikdy by mě nenapadlo, že vojáci, o kterých jsem mluvil, budou posláni na svůj vlastní lid,“ napsal moderátor na sociálních sítích. Vojáky vyzval, aby neposlechli rozkaz střílet do lidí, pokud přijde. Ostatní televizní tváře také na svých sociálních sítích otevřeně mluvily o tom, že odcházejí na protest proti Lukašenkovi. K odstoupení, dokud je čas, vyzvala Lukašenku spisovatelka a nobelistka Světlana Alexijevič.

Nejvýraznější nový způsob nenásilného protestu představují ženy, které jsou oblečené v bílém. Chodí v průvodech nebo tvoří lidské řetězy na náměstních a rušných místech. Režim si se spontánními shromážděními žen různého věku příliš neví rady. Násilně je rozehnat si – zatím – policie netroufla.

Srdečně gratulujeme

Žádné podstatné sdělení k národu zatím Aljaksandr Lukašenka nepronesl. Kromě komentáře ke stávkám měli diváci státní televize pouze příležitost zhlédnout dvě zasedání vlády. Na jednom řekl, že protestující jsou kriminálníci a nezaměstnaní, a přikázal ministrům jim sehnat práci. Na druhém, že protesty organizují západní země, lidé mají zůstat sedět doma, protože v určitý moment „je třeba nastolit pořádek“. Všichni pozorovatelé se shodují na tom, že Lukašenka není ochoten se vzdát moci nebo přistoupit na kompromis. Páteční demonstraci policie nerozehnala. Do města se zároveň stahovalo hodně armádních jednotek. Podle veřejně dostupných letových záznamů den před volbami odletěl jeden stroj prezidentovy letky do Turecka, s neznámým nákladem. To podle některých spekulací znamená, že Lukašenka na případnou únikovou variantu myslí.

Za režim k veřejnosti promluvil zatím jen ministr vnitra Jurij Karajeu. Omluvil se lidem, kteří byli „náhodně zatčení nebo utrpěli újmu“, novinářům poradil, aby se „necpali policistům pod ruce“ a také se jim nic nestane. Na protestující se omluva nevztahovala, ministr mluvil o násilí, kterého se demonstranti dopouštějí na policistech. Slíbil ale, že všechny zadržené režim propustí.

Evropská unie povolební postup režimu nejprve odsoudila, v pátek večer se ministři zahraničí dohodli, že zavede sankce namířené na vedení režimu a lidi zodpovědné za represe. Další postup se připravuje (viz rozhovor). EU chce postupovat společně se Spojenými státy. Na tvrdý postoj tlačí hlavně Litva a Polsko, žádají opakování voleb. V tom se k nim připojilo i Česko. Postup by se mohl dohodnout na mimořádném summitu, který také navrhuje Polsko. Vstřícnost žádá například Maďarsko, které vyzývá k „dialogu“. Naopak gratulace k Lukašenkově přesvědčivému vítězství už přišly z Číny, zmíněného Turecka a Ruska.

Po volbách přestal Lukašenka obviňovat Kreml z vměšování se do běloruských záležitostí a z organizace protestů obvinil Západ. Rusko nijak nedalo najevo, že by svého sice nespolehlivého a vypočítavého, ale přesto spojence plánovalo opustit. Podle ruských médií Lukašenka situaci s ruským prezident Vladimirem Putinem v sobotu probíral po telefonu. Putin dlouhodobě žádá větší sbližování a užší spolupráci obou zemí. Lukašenka ví, že v praxi to znamená spolknutí jeho země větším sousedem. Posledních pět let proto Lukašenka jednal i se Západem a snažil se získat jeho podporu ústupky v podobě uvolnění represí a propouštění politických vězňů. S tím je ovšem velmi pravděpodobně konec. Putinova povolební gratulace, kde ruský vůdce vypočítával mnoho bodů „budoucí spolupráce“, je tak podle analytiků spíš seznam požadavků výměnou za podporu. I kdyby si Lukašenka svůj post nakonec udržel, bez západních států v zádech a se vzpurnou zemí pod rukama nebude svému ruskému protějšku moci vzdorovat.

Ani pro ruského prezidenta ovšem není situace tak jednoduchá. Sám čelí vytrvalým protestům na Dálném východě, a tamní nespokojenci svým běloruským protějškům otevřeně fandí. A pozorovatelé se shodují na tom, že Rusko potřebuje Lukašenku oslabeného, nikoli naprosto zdiskreditovaného. Přesně k tomu druhému ovšem zatím situace směřuje.