Vláda, zákon a mantinely

Češi mohou být po čase na zdejší systém hrdí. Městský soud v Praze zrušil čtyři rozhodnutí ministerstva zdravotnictví přijatá v čase pandemie, protože byla přijata nezákonně. Šlo o kroky omezující volný pohyb a práci obchodníků. „Soud shledal, že za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze vláda, a to svým unesením vydaným na základě krizového zákona,“ vysvětlil soudce Štěpán Výborný.

Před měsícem jsme v Respektu psali, že je nebezpečné, když se vytváří „dojem, že vládní kroky jsou nedotknutelné, nemá se o nich ani pochybovat“, a nemají se proto ani napadat u soudu. Dodali jsme, že „pokud se státem někdo nesouhlasí, má dojem, že bylo zasaženo do jeho práv, smí se bránit“. Rozsudek soudu tento přístup potvrdil.

Není pravda, co naznačil prezident Miloš Zeman, že soudce riskuje lidské životy. Bohužel si opět nenastudoval rozsudek. Soudce nezpochybnil samotné rozhodnutí, ale to, že bylo přijato v souladu se zákony. A když dojde k takovému závěru, nemůže si dovolit nerozhodnout. V prezidentském slibu stojí: „Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony.“ V slibu soudce se píše: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky.“ Zeman i Výborný jsou tedy zavázáni dodržovat zákony.

V rozsudku zazněla důležitá pasáž, která by neměla zapadnout, proto ji ocitujme celou: „Soud nemíní nikterak rozporovat, že jím uplatněný postup se jevil (a jeví) z hlediska zvládnutí nastalé hrozby efektivní. Efektivita však není měřítkem zákonnosti. Právní řád s krizovým stavem počítá. V právním řádu máme ústavní zákon o bezpečnosti České republiky a na něj navazující krizový zákon. V řízení nevyšlo najevo nic, co by vládě bránilo v postupu podle těchto právních předpisů. Tyto právní předpisy, které umožňují za mimořádných okolností razantně redukovat práva občanů a ukládat jim mimořádné povinnosti, tedy měly být beze zbytku dodrženy. Platí totiž, že od chaosu se nouzový stav liší právě tím, že v něm nadále fungují státní instituce, které provádějí opatření s cílem obnovy normálního stavu a které se pohybují v zákonem daném rámci. Zákon sice ustupuje do pozadí a na relevanci nabývají jednotlivá opatření orgánů výkonné moci, nelze však tvrdit, že by zákony nadobro přestaly platit. Naopak je nezbytné lpět na jejich striktním dodržování, neboť poskytují ústavněprávní záruky a jasné mantinely, ve kterých se výkonná moc smí pohybovat, a kam již zajít nesmí.“

Vláda se chystá podat stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Uvidíme, jaká bude jeho interpretace, ale rozsudek městského soudu je velmi přesvědčivý. Znepokojující je, že členové vlády většinou případ komentují s tím, že je vlastně jedno, jak se jejich rozhodnutí přijímala. Pakliže si chceme říkat právní stát, nemůže nám být jedno, jestli vláda rozhoduje v souladu se zákony. My si také nemůžeme vybírat, jaké normy budeme dodržovat a jaké ne. Právo musí všem měřit stejně.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor