Ještě to musí tak půl hodinky schnout,“ říká Dušan Zahoranský (44) a ve svém ateliéru nanáší další vrstvu sádry na objekt, ze kterého trčí nosné dráty. Když pak hmotu za třicet minut opatrně rozlomí, objeví se před ním křehký hliněný model pomníku, který se zrovna chystá odlít do nezničitelného polyuretanu.
Plastika se nezrodila v Zahoranského hlavě. Před 102 lety ji vytvořili kubistický sochař Otto Gutfreund s architektem Pavlem Janákem, kteří se přihlásili do soutěže o sochu Jana Žižky na pražském Vítkově. Revoluční návrh připomínající pyramidu se však realizace nedočkal – a tak jako ostatní pozoruhodné přihlášky do veřejného klání od špiček zdejší avantgardy se dochoval jen na fotografiích. Zahoranský teď několik modelů věrně rekonstruuje a tenhle týden je vystaví v galerii Lucie Drdové.
Svým projektem chce vzdát poctu sto let starým, ale „svěžím návrhům“. A taky připomenout, jaké peripetie u nás provázejí hledání ideální formy pro umělecké dílo ve veřejném prostoru tak, aby všem vyhovovala.
Příliš německé
Vedoucí Ateliéru intermediální tvorby na pražské AVU má k pomníkům velmi osobní vztah. Když v roce 1999 dokončoval v Košicích sochu M. R. Štefánika po jejím náhle zemřelém autorovi Peteru Scerankovi, uprostřed práce mu radnice zakázku zrušila. Radním vadilo, že v jeho pojetí nemá spoluzakladatel Československa typickou generálskou uniformu. Zahoranský si z akce odnesl nejen hořké ponaučení, že politici mají tendenci hrát si na odborníky rozumějící všemu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
