Kde začíná nicota

Cesta k východním hranicím Polska

Mám ten kraj rád. Provoz není velký, jen občas se objeví nějaké staré auto, sem tam lze zahlédnout hraniční řeku Bug. Můžete jet tucty kilometrů a neuvidíte benzinovou pumpu. Z cesty jsou vidět pasoucí se srnky. Nebojí se. Zvednou hlavy, chvíli se dívají a zase se vrátí do svého světa. Ve vesnicích stojí pravoslavné kostelíky. Toto je odjakživa polsko-ukrajinské pohraničí. Tady hraničí pravoslaví s katolictvím. Kromě pravoslavných a katolických kostelů tu není nic. Tohle byl vždycky kraj vesnic, byly ze dřeva a minulost zanechala jen pár stop. Dominují primitivní postkomunistické domy – kostky. O těchto regionech se říká, že je to Polsko B, civilizačně zaostalá, chudá, předindustriální část země.

Těsně před ukrajinskou hranicí leží Belzec. Napůl městečko, napůl velká vesnice. Ulice, nádraží, pár jednopodlažních domů. Pár obchodů. Kolem jen les. To je vše. V listopadu 1941 tady Němci postavili tábor. Transporty přijížděly hlavně ze západní a východní Haliče. Z malých a středně velkých městeček, v nichž Židé tvořili někdy i většinu. Přiváželi je sem i z oblasti ukrajinské Kolomyje, kde se zrodil chasidismus, který se svou radostnou a plebejskou zbožností prozářil do celého židovského a nežidovského světa.

I z mého kraje, z dnešního Polska, z Dukly, Žmigródu, Gorlice sváželi Židy. Žádná dokumentace se…