Nové režimní umění

Krvavá hraběnka Báthoryová láme rekordy v domácích kinech – zatím ji vidělo bezmála půl milionu diváků. Na Jakubiskův film chodí mladí i staří, intelektuálové i příznivci romantiky či akčních filmů. Je znát, že u nás dlouho chyběl „opravdový“ český film: velkoryse pojatý, dobrodružný, kostýmní. České filmy vznikají většinou jakoby na koleně a posledním opravdu drahým snímkem byl Svěrákův Tmavomodrý svět. Takže Bathory je hit a vidět se musí, třebaže recenze jsou vlažné a u východu z kina bývá od diváků slyšet, že to byla nuda a že ve filmu nakonec nic není vidět – žádný pořádný sex, žádné efektní vraždy, žádné napětí.

Jenže touha po velké podívané s českými herci a dobré PR dělají své: na Bathory se stojí fronty a nejspíš ještě dlouho budou.

Jízda ve zpovědnici

Legenda o Čachtické paní se dá zpracovat různě – od dramatu ve stylu Davida Lynche až po dokument. Jakubisko říká, že ho téma fascinovalo svou mnohoznačností: vrah, či oběť? Co se vlastně v Čachticích stalo? Jaká žena to byla a v jaké době žila? Jenže ambici něco originálního vyslovit převálcovala ambice být první, největší, nejdražší. Výsledkem je velká nuda a prázdnota. Když Erzsébet Báthoryová konečně uhoří, zmocní se nás pocit, že film trval aspoň čtyři hodiny, přestože má jenom dvě dvacet.

Jisté…