Co se děje ve světě
Prvního března měly islandské sdělovací prostředky docela určitě jinou hlavní zprávu než zbytek světa. Toho dne se v mnoha zemích připomíná Den V, neboli den boje proti násilí páchaném na ženách, ale asi jen na Islandu to byla událost číslo jedna.
Prvního března měly islandské sdělovací prostředky docela určitě jinou hlavní zprávu než zbytek světa. Toho dne se v mnoha zemích připomíná Den V, neboli den boje proti násilí páchaném na ženách, ale asi jen na Islandu to byla událost číslo jedna. Den V se zrodil roku 1998 na základě slavné hry Američanky Eve Enslerové Vagina monology, vystavěné z autentických intimních výpovědí dvou stovek žen. Benefiční uvedení této hry první březnový den dnes už nikoho nepřekvapí, stejně jako fakt, že v divadelním hledišti zasedne sám prezident. V reykjavíckém Městském divadle však letos bylo čemu se divit: na prkna totiž nenastoupily školené herečky, nýbrž patnáct poslankyň islandského parlamentu Alþingi, které hru nastudovaly pod režijním vedením známé herečky a režisérky Maríi Ellingsenové. A nelehké látky se zhostily s nevídanou samozřejmostí a grácií. Tak schválně, dovedete si představit, jak se třeba Kateřina Dostálová pětisethlavému publiku svěřuje se svými masturbačními technikami a Zuzka Rujbrová jí sekunduje líčením hrůzného zážitku znásilnění?
Jenže islandské poslankyně to měly přece jen trochu snazší, než by to měly ty české. Severská společnost je v líčení tělesných funkcí a úkonů nesrovnatelně liberálnější a tabu ji zdaleka tak nesvazují jako nás. Svědčí o tom už sám islandský název inkriminované hry. Zní prostě Píkusögur, přičemž sögur znamená příběhy a první část složeniny označuje ženské…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
