Helena Březinová

JÓN KALMAN STEFÁNSSON

Proč vlastně do češtiny překládat román odehrávající se na norské katedře lingvistiky, jehož hrdinové bádají (kromě jiného) o budoucnosti norštiny v globalizovaném světě? Přinejmenším ze dvou důvodů.

Kolik vám bylo, když jste definitivně přestřihli pupeční šňůru a odstěhovali se od rodičů? Euroskeptici často straší představou, že Unie smaže kulturní rozdíly, ale přinejmenším v jednom ohledu pravdu nemají: srovnáme-li data o tom, kdy se z mladých Evropanů stávají dospělí, zjistíme i mezi starými členskými státy značné rozdíly.

Skandinávské drama je pojem. Stalo se jím ve druhé polovině 19. století, v éře, která je na Severu spjata se zanícenými diskusemi o ateismu, Darwinovi a ženské emancipaci, ale i s ponorem do nevědomého duševního života.

Proč mají skandinávské země tak zdravé ekonomiky? A proč podle nejnovějšího průzkumu provedeného ve 104 státech světa žijí nejšťastnější lidé v Dánsku? Za šťastné se zde označuje 77 % obyvatel, což je světový rekord. Jednou z hlavních příčin je podle mnohých vědců skutečnost, že si Skandinávci důvěřují.

Útlý román Norky Hanne Ørstavikové (1969) Ve skutečnosti (1999) se v originále jmenuje Stejně pravdivé, jako já jsem skutečná.

V dánských volbách se tento týden nestřetává jen pravice a levice. Stejně vyhraněný je souboj stranických lídrů dvou menších stran.

Velká Británie a Dánsko v posledních týdnech zaujatě diskutují o zavedení „švédského modelu“.

Už čtrnáct dní dánské deníky i rádiové stanice hlásají, že poklidné časy malého království jsou u konce.

Kazašský reportér Borat se vám možná už přejedl, ale něco tu po jeho divokých kouscích zůstává: poznání, jak moc dnešní společností hýbe fenomén zvaný politická korektnost.

Skandinávci žijí v přesvědčení, že hovoří výtečně anglicky. Znalost angličtiny se tu předpokládá natolik, že jí dánští liberálové ze strany Det Radikale Venstre nyní navrhli přiznat status oficiálního jazyka.

Skandinávie se na přední stránky novin dostává zřídka, prostě žádné zprávy, dobré zprávy. V severských společenstvích, která sama sebe hrdě přezdívají „blahobytná“, je vše více méně pod kontrolou.