Helena Březinová

JÓN KALMAN STEFÁNSSON

Proč vlastně do češtiny překládat román odehrávající se na norské katedře lingvistiky, jehož hrdinové bádají (kromě jiného) o budoucnosti norštiny v globalizovaném světě? Přinejmenším ze dvou důvodů.

Kolik vám bylo, když jste definitivně přestřihli pupeční šňůru a odstěhovali se od rodičů? Euroskeptici často straší představou, že Unie smaže kulturní rozdíly, ale přinejmenším v jednom ohledu pravdu nemají: srovnáme-li data o tom, kdy se z mladých Evropanů stávají dospělí, zjistíme i mezi starými členskými státy značné rozdíly.

Skandinávské drama je pojem. Stalo se jím ve druhé polovině 19. století, v éře, která je na Severu spjata se zanícenými diskusemi o ateismu, Darwinovi a ženské emancipaci, ale i s ponorem do nevědomého duševního života.

Proč mají skandinávské země tak zdravé ekonomiky? A proč podle nejnovějšího průzkumu provedeného ve 104 státech světa žijí nejšťastnější lidé v Dánsku? Za šťastné se zde označuje 77 % obyvatel, což je světový rekord. Jednou z hlavních příčin je podle mnohých vědců skutečnost, že si Skandinávci důvěřují.

Útlý román Norky Hanne Ørstavikové (1969) Ve skutečnosti (1999) se v originále jmenuje Stejně pravdivé, jako já jsem skutečná.

V dánských volbách se tento týden nestřetává jen pravice a levice. Stejně vyhraněný je souboj stranických lídrů dvou menších stran.

Velká Británie a Dánsko v posledních týdnech zaujatě diskutují o zavedení „švédského modelu“.

Už čtrnáct dní dánské deníky i rádiové stanice hlásají, že poklidné časy malého království jsou u konce.

Kazašský reportér Borat se vám možná už přejedl, ale něco tu po jeho divokých kouscích zůstává: poznání, jak moc dnešní společností hýbe fenomén zvaný politická korektnost.

Skandinávci žijí v přesvědčení, že hovoří výtečně anglicky. Znalost angličtiny se tu předpokládá natolik, že jí dánští liberálové ze strany Det Radikale Venstre nyní navrhli přiznat status oficiálního jazyka.

Skandinávie se na přední stránky novin dostává zřídka, prostě žádné zprávy, dobré zprávy. V severských společenstvích, která sama sebe hrdě přezdívají „blahobytná“, je vše více méně pod kontrolou.

Norsko je ve varu. Může za to text světoznámého spisovatele Josteina Gaardera nazvaný „Bohem vyvolený lid“, který 5. srpna uveřejnil nejčtenější norský deník Aftenposten.

Čtete noviny, abyste věděli, co se děje kolem vás? Jak ale poznat, co je v té změti každodenních událostí opravdu důležité?

Poslední román světově nejproslulejšího dánského autora současnosti Petera Hoega vyvolal ve Skandinávii značný rozruch ještě před oficiální premiérou. A to nikoli díky tomu, že v tamních podmínkách se podobná literární událost běžně dostává na titulní strany novin.

Prvního března měly islandské sdělovací prostředky docela určitě jinou hlavní zprávu než zbytek světa. Toho dne se v mnoha zemích připomíná Den V, neboli den boje proti násilí páchaném na ženách, ale asi jen na Islandu to byla událost číslo jedna.

Island se mění. O překot a doslova před očima. Venkov se vylidňuje, od 90. let pohádkově roste ekonomika a Islanďané skupují ve velkém dánské a britské letecké společnosti a obchodní řetězce.

V ostrovní zemi zuří bitva o dánský literární kánon. Jinými slovy o to, které knihy nesmí tamního školáka minout. Střílí se tu z těžkých kalibrů. Jedna strana hovoří o nacionalistickém, či dokonce „nacistickém poručníkování“, protistrana metá pojmy jako „kulturně-relativistická vykořeněnost“ či „povrchnost globalizovaného světa“. Debata je poučná i pro nás.

Za pár dní vstoupíme do roku, kdy by nejslavnější pohádkář všech dob Hans Christian Andersen oslavil dvousté narozeniny. Dánové se chystají výročí svého proslulého krajana připomenout s velkou parádou: usilovně se pracuje na kritickém vydání celého spisovatelova díla, dolaďují se velkolepé plány na vývoz Andersenova díla do světa a televize připravuje na výroční dubnový den vysílání slavnostní galashow z centrálního kodaňského stadionu. Kdo ale vlastně byl Hans Christian Andersen a proč jeho pohádky tak nesmazatelně ovlivnily světovou literaturu?

Ačkoli je sever Evropy považován za výspu kvalitního školství pro všechny, zažívá nečekané drama. Zejména v Dánsku se totiž státní školy pomalu vyprazdňují a rodiče své děti raději dávají do drahých, ale kvalitnějších soukromých škol. A začíná to překvapivě už na základních školách. Zatímco v roce 1970 bylo na privátní základce jen šest procent Dánů, dnes už je to dvojnásobek. A v hlavním městě Kodani dokonce každý čtvrtý Dán chodí do soukromé základní školy. Proč stále více rodičů raději za základní vzdělání svých potomků platí?