„Nebudeš si myslet, že něco znamenáš; nebudeš si myslet, že jsi stejně velký jako my; nebudeš si myslet, že jsi chytřejší než my; nebudeš si namlouvat, že jsi lepší než my; nebudeš si myslet, že víš víc než my; nebudeš si myslet, že jsi víc než my; nebudeš si myslet, že ty něco zvládneš; nebudeš se nám smát; nebudeš si myslet, že na tobě někomu záleží; nebudeš si myslet, že nás něco můžeš naučit.“
Těchto deset přikázání zákona Jante je Norům, Švédům i Dánům známo stejně důvěrně jako starozákonní desatero, jako by ve Skandinávii platila odpradávna. Nalistujeme-li heslo „zákon Jante“ (v originále jantelov) ve slovníku spisovné dánštiny, dočteme se následující: „poměry, kdy lidé, zvláště v menších společenstvích, drží navzájem jeden druhého při zemi a nedovolují nikomu vyniknout např. díky šikovnosti atp.“ V etymologické části hesla stojí drobným písmem, že Jante je „fiktivní název města z románu Aksela SandemosehoUprchlík kříží svou stopu (1933)“.
Zákon Jante zná každý Seveřan, málokdo ale ví, odkud se vzal. Brzy po zveřejnění Uprchlíka totiž začalo desatero Aksela Sandemoseho (1899–1965) žít vlastním životem a Skandinávci je od třicátých let považují za vzorec maloměšťácké přízemnosti a pokrytectví. S proslulým románem i zákonem Jante se dnes mohou díky nakladatelství Argo a ve výborném překladu Jarky…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 55 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
