V nakladatelství Doplněk vyšel populární norský román Bílí negři z roku 1986. To je na román, který by snesl přívlastek generační, docela pozdě. Jenže za totality vyjít nemohl, hlavně pro vypravěčův kladný postoj k drogám všeho druhu, k hašiši zvlášť. A třebaže literární věda zná termín nespolehlivý vypravěč pro případ, že se hlas vypravěče odchyluje od morálních postojů, které si my čtenáři z knihy poskládáme, tady nemůže být o rozpolcenosti řeč: hlavní hrdina Erling zjevně mluví Ingvaru Ambjørnsenovi (54) z duše.
Na začátku se píše rok 1983 a Erling se vrací ze Španělska, v kufru nový román, za sebou nespočet jointů a lahví červeného. V sychravém Oslu se vydává hledat kamarády z dětství – o pár let mladší Ritu a vrstevníka Charlyho. Ještě předtím si ale Erling odskočí pro podporu, jak jinak, jsme přece ve Skandinávii. Scéna na sociálním úřadě je jedním z vrcholů příběhu, má spád jaksepatří a srší vtipem. První část končí pro Ritu neblaze, a Erling tak musí náhle odjet do rodného města. Tady se rozvine druhá dějová linie, která nás zavádí do doby protagonistova mládí. Ocitáme se v 70. letech, když studentská revolta už odezněla, poměry se zase (ne)hezky znormalizovaly a ke slovu se dostala konformní většina.
Chlapec jako Erling s bolavou duší a odporem k autoritám se nutně musí cítit osaměle. Má ale štěstí, že v jejich činžáku bydlí i Charly a Rita…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
