Knížákovo bienále se povedlo

Pro vývoj a slávu Umění jsou spíše důležité malé, ale zato autentické počiny. Nikoli na Dokumentě v Kasselu nebo benátském bienále se vytváří podhoubí umělcovy slávy, ale v kavárnách, bytogaleriích a malých klubech lze zvětřit příští hodnoty a fluidum ovlivňující budoucnost umění. Muzea a velkogalerie jen konzervují vyvanulý odér, zatímco v dupárnách, v malých galeriích a hospodách to páchne po autenticitě. Tato slova by nezněla zvláštně, kdyby je ostravský umělec a kurátor Jiří Surůvka nenapsal v katalogu, který doprovází 2. ročník Mezinárodního bienále současného umění pořádaného Národní galerií v Praze. Provokativně nahozená myšlenka vybízí k úvaze, k čemu vlastně jsou podobné institucionalizované a drahé přehlídky dobré.

Benátky očima psa

Situace samozřejmě není tak černobílá, jak ji Surůvka líčí. Veškeré umění vznikající po „dupárnách“ není automaticky kvalitní a stejně tak prostředí velké instituce nevede nutně ke ztrátě autenticity. To ostatně dokládá i bienále v Národní galerii. Jeho rozpočet několikanásobně převyšuje paralelně běžící Prague Biennale v Karlíně, což ve výsledku znamená lepší technické zázemí i architektonickou instalaci, řadu doprovodných programů a možnost spolupráce s mnoha kvalitními zahraničními kurátory a umělci. Ani peníze však nemohou zaručit vyrovnanou kvalitu veškeré prezentované produkce. Ta v Národní galerii kolísá, byť si…