Perličky na dně Cannes

Letošní festival v Cannes proběhl pod felliniovským heslem Viva il cinema – Ať žije film. Ten výkřik ale vyjadřoval spíš zbožné přání: dobrých filmů tu bylo letos poskrovnu, zato vysloveně podprůměrných se objevila celé řada. Program se soustředil na současné francouzské filmy, které nestojí za mnoho, ačkoli průmysl jako celek finančně prospívá. A vlivní francouzští distributoři a producenti nepustili do oficiálního programu skoro nic, na čem se sami nepodíleli. Žádná chuť objevovat nová světová jména, žádná radost z neobvyklých či provokativních počinů, jakých tu vloni bylo ještě dost. Výsledek? Zklamaný mezinárodní tisk, sebestředné kritiky ve francouzských novinách a otrávení zahraniční partneři.

Otevřenější část francouzských novinářů si stěžovala, že současné vedení největší mezinárodní festival brzy zničí nebo promění v lokální událost pro pár pařížských snobů. V Cannes se totiž psaly dějiny poválečného filmu právě díky nezištné ochotě podpořit všechno pokrokové, ať už to přicházelo z Ameriky nebo třeba z Burkiny Fasso. Letos to ale vypadalo, že nezištnost a otevřenost je pryč a festival se proměnil v obrovský stroj na peníze. Přesto se tu objevilo pár snímků, které určitě nezapadnou.

Jak překonat barbarství

Největší překvapení přinesl film Kanaďana Denyse Arcanda Barbarské invaze, který navázal na autorův skoro dvacet let starý Pád amerického impéria. (U nás…