To sladké slovo svoboda

Zatímco Pražané využili třídenního volna a zmizeli na svých chalupách, okupují centrum metropole skupiny cizinců. Na Václavském i Staroměstském náměstí staví dělníci desítky dřevěných stánků pro předvánoční rej. Je pátek sedmnáctého listopadu. Právě uplynulo jedenáct let od chvíle, co Česká republika nastoupila svou cestu ke svobodě. Praha vypadá, jako by se to nechtělo nikomu připomínat.

Věnec, hymna a Kocáb

Anebo přece jen? Na Národní třídě u pomníku obloženého květinami a zapálenými svíčkami se před jedenáctou dopoledne tísní asi dvousethlavý dav. Na chodníku tisknou s úsměvem občanům ruce Václav Klaus a primátor Jan Kasl s předvolební plackou ODS na klopě kabátu. V jedenáct hodin přijíždí prezident Václav Havel a předsedkyně Senátu Libuše Benešová. Fotoaparáty cvakají, kamery bzučí, lidé začínají nesměle tleskat. Čtveřice ústavních činitelů přistupuje k pomníku a pokládá na zem památeční věnce. Každý pronese krátkou řeč, pak zástup zpívá hymnu. Za pár minut všechno končí. Dav se rozestupuje, aby udělal celebritám místo. Prezident Havel jen s úsměvem projde a mává tleskajícím občanům, předseda ODS Klaus si znovu s lidmi předvolebně potřásá rukou. „Prosím vás, rukavici mi nestrhávejte,“ napomíná s úsměvem jednu příliš ráznou občanku. Pár metrů odtud v klubu Rock Café pak nejprve pro zvané novináře a politiky začíná vernisáž výstavy k prvnímu výročí petice Děkujeme, odejděte. Jak známo, tento svého času velmi populární text sepsala loni…