Legalizovat všechny drogy

Každou chvíli se na nás z médií vyhrne něco o drogách. Buď že policie zatkla nějaké velké zvíře a slaví úspěch, nebo - častěji - po jakých trasách se k nám drogy pašují, kolik lidí je tady na nich závislých, jak si soudy nevědí rady s trestáním dealerů a uživatelů drog. Úplně jinak se na všechny tyhle věci dívá matka, která má doma dceru závislou na heroinu a prožívá peklo, a úplně jinak liberální čtenář, který žádnou podobnou tragédii neřeší a říká si, že každý má právo dělat si se svým zdravím, tělem, se svou myslí, co se mu zamane. Matka bude spíš podporovat represi a modlit se, aby všichni prodavači heroinu skončili za mřížemi, kdežto liberál řekne: Povolte to, represe stejně nemá cenu. Jak by to tedy mělo být?

Cannabis a represivní lobby

Před půldruhým rokem u nás vyhráli represivisté. Prosadili zpřísnění, obecně je trestný nejen prodej drog, ale už i to, že je člověk prostě má při sobě. Narkoman smí mít, jak známo, množství malé, nic víc. Má-li „množství větší než malé“ a je-li chycen, zavřou ho. Tohle novum se netýká jen heroinu, pervitinu a dalších tzv. tvrdých drog, ale taky marihuany, rostlinných drog, které si mnozí lidé pěstují, neboť se domnívají, že je lépe si zakouřit, zasmát se a mít své barevné či jaké vize, než se opít za rohem v hospodě. Ona zmíněná matka heroinistky by peklo neměla, kdyby její dcera místo injekcí opiátu jen kouřila „trávu“. Ta je podle dostupných lékařských studií méně škodlivá než alkohol, ať už při tom poměřujeme špatné účinky na játra, srdce či mozek. Proto také letos několik švýcarských kantonů vyňalo marihuanu ze zákona vymezujícího omamné a psychotropní látky. Tím ji legalizovalo. Známý je příklad Holandska, kde jsou různě drahé druhy konopí oficiálně k dostání v coffee shopech, a podobnou cestou vykračuje Belgie. Rodiče narkomanů, ale také rodiče, kteří se bojí, aby jejich děti jednou drogám nepropadly, se mohou divit, proč vlastně policie kuřáky trávy pronásleduje a nevěnuje se více právě dealerům drog tvrdých. Jestliže cannabis není nebezpečný ani tolik jako alkohol, pak je přece skutečně nesmysl za něj zavírat a vyhazovat peníze na jeho potírání. Tím by se alespoň zčásti odstranil zmatek, který dnes panuje u soudů. Ty jednou odsoudí devatenáctiletého mládence Stanislava Pobudu na čtyři roky do kriminálu za pár cigaret marihuany. V jiném případě projeví až neuvěřitelnou benevolenci. Učitelka z Náchoda Jarmila Vocásková dostala za prodej minimálně 140 dávek pervitinu pouhou podmínku. Přitom právě pervitin, obdoba heroinu, dokáže lidem zcela změnit osobnost a vyrobí z nich asociály, kteří nemilosrdně rozbourají na prvním místě vlastní rodinu a pak všechny ostatní staré vztahy. Nové zákony platí rok a půl, ale soudci v drogách ještě zdaleka nemají jasno.

Represivní lobby

Problém není zdaleka jen s rozlišováním tvrdých a měkkých drog, ale také v tom, jaké o nich máme informace. Hned je třeba říci, že přinejmenším nepřesné. Represivisté v čele s policií uvádějí co nejvyšší čísla. Podle nich je u nás okolo třiceti tisíc narkomanů, někdy uvádějí padesát tisíc. Ta čísla se nedají ověřit. Známé jsou lékařské údaje o evidovaných narkomanech. Podle nich u nás bylo v roce 1995 nově evidovaných heroinistů 529, loni už 1094. A o léčbu loni v kontaktních centrech požádalo okolo čtyř tisíc narkomanů. Uvážíme-li, že alespoň ve městech platí: kdo drogu chce, ten ji dostane, pak nejsou čísla nijak závratně vysoká. V porovnání s alkoholem zanedbatelná. A nutno dodat, že i matka (či manželka) alkoholika prožívá peklo a je odsouzena pozorovat, jak se její dítě zabíjí. Jen s tím rozdílem, že legálně. Z lékařských údajů lze vyčíst, že spotřeba drog stoupá. Nikoli epidemicky, ale přece. Možná by stoupala ještě mnohem víc, kdyby nové protidrogové zákony neplatily, nevíme. Liberálové budou tvrdit, že se novely neujaly, že selhaly, ale ani to nelze „objektivně“ doložit. U drog toho prostě mnohem více nevíme, než víme. Ředitel sekretariátu vládní protidrogové komise Josef Radimecký tvrdí, že novely nepřinesly efekt, protože „nebyla posílena policie, která se potíráním drog zabývá“. A zase: policie je schopna zatýkat školáky za cigáro marihuany v kapse, takže máme dojem, že musí mít hojně sil. Na druhou stranu víme, že drogy jsou k mání bez problémů, takže to vypadá, že jsou policisté a celníci slabí. Oni sami budou bezesporu tvrdit, že jich je málo, že potřebují mnohem tvrdší nástroje a hlavně víc a víc peněz. Lepší auta, vyšší platy, různé tajné prostředky, pak nás zla drog zbaví. - Nikde ve svobodném světě to nezvládli. Podle odborníků na organizovaný zločin se protidrogovým komandům daří zabavit tak 20 % kontrabandu z celosvětové produkce.

Sbírání odvahy

Nabízí se drsná úvaha: prostě drogy povolit. Najít odvahu a přiznat si dvě základní věci. Jednak neúspěch v jejich dobře míněném potírání. A jednak fakt, že lidé drogy potřebují, že žijí ve světě, který je tísní, kterého se bojí víc než vězení, víc než následků užívání drog, možná víc než smrti. Jestli to tak je, musí se především naučit s drogami žít, jako se to Evropané staletí učí se „svou drogou“, s alkoholem. Legalizace drog by státu uvolnila ruce. Mohl by dát peníze, které stojí represe, na léčbu narkomanů a na preventivní programy. Mohl by bez frustrace přiznat: ano, drogy tu jsou, protože je chcete, ale dejte si na ně pozor. Mohl by nasadit nové lidi do terénu, do škol, mezi nezaměstnané, do oblastí, kde se drogy nejvíc užívají, a bojovat proti nim vysvětlováním. Stejně žádná jiná cesta není. Matka heroinistky přece taky ví, že léčba má cenu jen tehdy, pokud se k ní dcera sama rozhodne, jinak ne. Pro tuhle matku by odpadla ještě jedna starost. Přestala by se bát, že dceru nakonec ještě zavřou (i v kriminálech se drogy vyskytují v hojné míře). Naopak, heroinistka by mohla chodit pro svou nutnou dávku do lékárny, nemusela by nejdřív doma a pak kdekoli jinde krást, aby si na svou šíleně drahou dávku „vydělala“. Nemusela by se nabízet jako prostitutka. Byla by „jen“ nemocná žena, která se pokouší léčit. Legalizace i tvrdých drog by měla ještě jeden efekt. Obchod s narkotiky je dnes po obchodu se zbraněmi nejvýnosnější zločin na světě. Jeho zisky by legalizací značně klesly. Drogy by se dál kupovaly, ale již bez strašlivých přirážek, bez „ceny za riziko“, které dealer a jeho pán musí podstoupit, aby ke svým zákazníkům jejich denní dávku dostal. Rozhodnutí legalizovat drogy chce odvahu. Celé generace jsou přece vychovávány v přesvědčení, že drogy jsou zlo a že jen odborníci (lékaři) je umějí s velkou opatrností v náš prospěch používat. Jen odvážný člověk řekne: je to na mně. Ale odvážnému přeje štěstí.