Převleky duše

Pod názvem „Nosferatu a jiné příznaky I.“ uvedlo koncem října Divadlo Archa čtyři z filmů Friedricha Wilhelma Murnaua (Strašidelný zámek, Fantom, Tartuffe, Upír Nosferatu), první část rozsáhlé retrospektivy, která pokračuje v prosinci a lednu. Jde o událost, na kterou je třeba upozornit tím spíše, že promítané filmy potvrzují Murnauovou pověst nejtajuplnějšího německého režiséra a nabízejí jedinečnou příležitost revidovat samotný pojem „expresionistického filmu“, k němuž bývá jeho dílo řazeno.

Filmy jako dřevoryty

Již první čtyři snímky retrospektivy ukázaly, jak dalece sláva Upíra Nosferatu (1922) zastínila skutečný smysl Murnauova díla a skryla klíče k samotnému prototypu filmového upíra, tak odlišného od jeho potomků. Nosferatu se však neliší jen od pokusů, které teprve přijdou, ale spolu s celým Murnauovým dílem se obtížně řadí též do své vlastní doby. Jeho výrazové prostředky jsou velmi vzdáleny expresionismu snímků natočených na přelomu desátých a dvacátých let v dekoracích vytvořených výtvarníky ze skupiny Der Sturm, skrze jejichž dílo dostává německý film do vínku rodový vztah ke starému umění dřevorytu a jeho práci se světlou a tmavou plochou zobrazení. Skutečně expresionistických filmů známe jen několik, přičemž sám Murnau byl asistentem při natáčení nejslavnějšího z nich, Wieneho Kabinetu doktora Caligariho (1920). Tento film, stejně jako Kabinet voskových figur Paula Leniho, je vlastně divadlem obrazů, a to jak díky dosud nehybné…