Nerozpoznaná znamení

Naše konverze v oblasti architektury se netýkala ničeho, co patřilo k Prostějovu tradičně, domácky, měšťansky a bez ambicí. Vyprovokovala ji naopak a kupodivu právě jediná architektura, která byla vrcholně ambiciózní a vnukala nám první myšlenky o architektuře jako o moderní umělecké disciplíně: perla prostějovské secese, Kotěrův Národní dům s divadlem, restauracemi, sály, salonky, bohatou vnější i vnitřní výzdobou ze Suchardovy, Kyselovy, Preislerovy a Kafkovy fantazie a důmyslně přilehlou zahradní restaurací.Nevím už, kdy a jak, ani co dalo první impuls, ale do myslí nám ke konci studia na reálce, na sklonku třicátých let, zadulo velké vanutí konstruktivismu a funkcionalismu. Uslyšeli jsme poprvé jméno Le Corbusier a zmocnila se nás láska k pravoúhlosti. K neozdobné, účelné, moderní, revoluční kráse, k strohé čistotě krychle a hranolu. K heslu forma následuje funkci. K holým fasádám a k proskleným stěnám. K širokým oknům, účelným krabicím, k aseptickým holým perspektivám chodeb atd. atd. Zaslechli jsme cosi o Teigovi a nejmenším bytě, funkcionalismus nám v náhodných ozvěnách z Prahy a v Glivického místním kulturním časopise Kulturní zprávy splýval s pojmem avantgarda. A všechno, co bylo avantgardní, nás zajímalo a imponovalo nám. Byl to nový moderní svět, moderní doba, nová odvážná civilizace, nový dynamismus. Nezadržitelný pokrok světa strojové civilizace.A jako by nám náhle spadly šupiny z očí, uviděli jsme Národní dům jako relikt starodávného národovectví, jako…