Ranní postřeh Petry Hůlové: Požár v Pardubicích a generační otázka

Žhářský útok na pardubickou zbrojovku byl v českých médiích paušálně zneužit jako záminka k útoku na levici (Matyáš Zrno, Petr Kolář), často navíc v souvislosti s queer a jinými progresivními tématy, která s genocidou v Gaze, na jejíž bezprávnost chtěli aktéři Earthquake Faction, alespoň podle svého manifestu, upozornit, nijak nesouvisí.

Reakce levice na lynč, jehož obětním beránkem se stala z absurdních důvodů Apolena Rychlíková, sahají od opatrných výroků především zdůrazňujících, že k soudům toho stále nevíme dost (Jan Bělíček), až k těm průrazným, upozorňujícím na aspekty, které komentářům, jež šmahem vynášejí rozsudky, chybějí, jako je rozdíl mezi legalitou a legitimitou, a tedy terorismem, respektive žhářstvím a občanskou neposlušností (Jakub Patočka), či samotný fakt disproporce násilí a bezpráví. Zatímco v Pardubicích chceme násilí tvrdě trestat, ačkoli tam nikdo nezemřel, v Gaze mezinárodní společenství včetně české politické reprezentace přihlíží zabíjení dětí (Magdalena Dušková).

Zatímco pardubický požár semknul pravici, levice lavíruje mezi defenzivností a radikalitou. Každý má strach skončit jako obhájce terorismu. 

O čem se moc nemluví, je generační aspekt celé věci. Předpokládá se, že útočníci v Pardubicích byli mladí, přestože o věku i genderu víme jako veřejnost jen u vybraných z nich. Narativ o buňce mladých pomatenců funguje nejspíš i proto, že máme automaticky za to, že nikdo zralý, tj. rozumně uvažující, se do takové akce nepustí.