Ranní postřeh Jany Matesové: Tak to dopadne, když oslabíte instituce

Svět našlapuje bosýma nohama po rozžhavených uhlících. Z hlediska ekonomického i bezpečnostního. Ještě 27. února letošního roku šlapal „jen“ po horkém popelu a měl aspoň jakési boty s tenkou podrážkou. To je pryč. Zbývá mu pouze vlastní kůže, dobré nervy a precizní cit při našlapování.

Do českého kulturního dědictví vešel zásluhou Ladislava Smoljaka a jubilanta Zdeňka Svěráka odkaz Járy Cimrmana a v něm popis kdejaké zásadní životní situace, někdy i situace lidstva. Nyní je aktuální otázka z Dobytí severního pólu: „Kdo způsobil, že sám náčelník rozdával tak zvrácené rozkazy?“

Většinoví voliči v demokratických zemích – o autokratických ani nepíšu – nevolí politiky podle kompetencí. Volí je podle slibů – ať už jsou reálné, absurdní či úplně v rozporu s objektivní realitou – a podle toho, zda je vidí jako svůj obraz: jestli by „s nimi šli na pivo“ nebo skleničku něčeho jiného. Může to být i horší. Slyšela jsem vzdělaného lékaře středních let, s atestací ve složitém oboru: „Volil jsem Motoristy, aspoň bude legrace. S tou minulou vládou byla strašná nuda.“ Pokud čekáme, že rozhodování o kulisách a parametrech našeho budoucího života a životů našich potomků bude hlavně stand-up komedie a fraška na sociálních sítích, nedivme se pak následkům.

Moderní svět je velmi složitý a rozhodování o něm nevystačí se selským rozumem. Vyžaduje znalosti a kompetence. Ty mají voleným politikům dodat instituce. Instituce veřejné správy plné odborníků, kvalitní zákony a kvalifikovaná justice, pojistky proti zneužívání moci pro každou úroveň, kam patří i na politické moci nezávislé ověřované informace a nezávislá média. Když toto zlikvidujete – ať už fyzicky zrušením institucí či odsunutím kompetentních lidí, podvázáním rozhodovací neutrality institucí nebo jejich vyhladověním prostřednictvím seškrtání financování – a kompetence nahradíte slepou loajalitou bez kompetencí, důsledky pro životy lidí mohou být drastické. V bývalém Československu jsme důsledky pro svobody i životní úroveň zažili na vlastní kůži nebo kůži předků v letech 1948–1989. Ve světě zažíváme podobnou situaci právě teď – s důsledky pro každou zemi na planetě, aniž by lidé většiny z nich mohli se situací cokoli dělat.