Přišel den, kdy byl každý přece odjakživa proti?

Zdá se, že Západ pomalu začíná hledat ztracený morální kompas. Dvacet měsíců od začátku války, po více než 55 tisících mrtvých, z nichž sedmdesát procent byly ženy a děti. Stále tedy existují hranice, které se nesmí překročit, a válčit za pomoci hladomoru civilního obyvatelstva za legitimní způsob vedení boje považovat nelze. I proto v úterý 20. května Evropská unie oznámila chystanou revizi asociační dohody s Izraelem. Prezident Petr Pavel ve stejný den vyzval k oddělení podpory občanů Izraele od kroků vlády Benjamina Netanjahua.

Stalo se tak poté, co do Gazy jedenáct týdnů neproudily léky ani žádné jídlo. Hrozící hladomor mohly odvrátit vozy plné humanitární pomoci. Ty ovšem Izrael zadržoval na hranicích. „Bavíme se o nákladních vozech s jídlem pro děti,“ upozorňuje humanitární koordinátor OSN Tom Fletcher. Bez okamžité pomoci jsou podle něj a OSN v ohrožení životy až čtrnácti tisíc dětí. Necelou stovku vozů propustila izraelská armáda teprve ve středu večer, pro záchranu situace by ovšem bylo potřeba až šest set podobných vozů denně.

Proč západní média a politici začínají vnímat utrpení Palestinců teprve dnes? Jako by nestačily fotografie mrtvých dětí, lidí v sutinách zřícených domů, zprávy o „kalužích krve“ na ulicích, o více než dvou stovkách mrtvých humanitárních pracovníků pohozených v masových hrobech. K lednu 2025 bylo v Gaze zničeno přes 60 procent všech domů. Izraelské činy přesto dosud nenesly v podstatě žádné následky, nepřišly žádné sankce ani odsouzení, i když se svými záměry tamní vláda zrovna netají. Už od začátku konfliktu plánuje trvalé obsazení Gazy, přesunutí Palestinců – dokonce padá slovo „koncentrace“ a ministr financí Smotrič mluví o „pročištění Gazy“.

Slova mají svou váhu, jsou zatížená minulostí a prozrazují o nás mnohem víc, než bychom chtěli. Spolu s hladomorem a útoky na civilní obyvatelstvo jsou to právě slova izraelské vlády, kvůli kterým před časem OSN, Amnesty International i Human Rights Watch označily systematické ničení Palestinců za genocidu. Přesto ještě nedávno evropské státy za Izraelem nekriticky stály. V Americe dodnes za podporu Palestiny vyhazují ze školy, deportují studenty. A český ministr zahraničí naposledy v únoru Izrael navštívil, aby přislíbil pomoc v boji s terorismem. Za teroristy se tu označují kolektivně všichni Palestinci. Možná proto nám zatím plně nedochází, co se skutečně děje, jak moc jsme se vzdálili často přetřásaným hodnotám lidských práv, empatii, vlastnímu lidství, pokud nedokážeme vnímat utrpení druhých.