Traumata hornické historie se prosmrděla do současnosti jako ponožky

Ve svých básních mluvíte o drsnosti. Nestává se vám někdy, že se jako umělkyně pocházející z Ostravy a dnes žijící v Praze vyjadřujete na vkus ostatních až příliš přímočaře?

Je to tak, ale ne vždy je to dáno ostravským stereotypem, který o nás panuje. Snažím se obecně moc nehlídat a nedávat si pozor na to, co říkám. Nemám na mysli obsah, ale způsob, jakým to říkám. Autocenzura hodně pokřivuje sdělení. Někdy mi slovíčko ujede i ve škole. U nás se tak mluví a občas to znamená mírný rozruch. Ale jakmile lidé vidí, že je to upřímné, nikoli násilné, tak mi to odpouští.

Taky pocházím z Ostravy a mám podobnou zkušenost. Dodnes se mi stává, že mi něco spontánně ujede a lidé jsou trochu zaskočení, ale zároveň je jim ta přímost sympatická. Zeptám se tedy po vzoru vaší básně: Může ze sebe člověk smýt ostravský pot?