Ráda bych si za deset let řekla, že jsme se zase posunuly

Kniha nabízí osm rozhovorů. V závěru píšete, že by jich klidně mohlo být třeba sto. Proč jste nakonec vybrala právě tuhle osmičku? 

Bylo to strašně těžké. Úplně na začátku jsem si říkala, že by měly být z různých oblastí, různého věku, různého společenského postavení. Nakonec jsem se rozhodla pro tyhle – s tím, že je mi jasné, že kdekdo může říct, nemáš žádnou automobilovou závodnici, není tam hasička ani žádná policistka. Vím, že v každé oblasti bych takovou ženu našla. Ale když jsem přemýšlela třeba nad bezpečnostními složkami, tak jsem se prostě rozhodla pro vězeňskou službu. I s ohledem na to, že působím jako dobrovolník v oblasti vězeňství, jsem si říkala, že je dobré ukázat, v čem tady ženská linie může být přínosná. 

Co má výběr ve finále čtenářům a čtenářkám sdělit?

Bála jsem se, že kniha vyzní jako hromada stesků na muže. To jsem opravdu nechtěla. Ale přijde mi prostě líto, že schopné ženy nedostávají ve veřejném prostoru tolik příležitostí, aby mohly své oblasti posouvat dál. To je hlavní myšlenka. Myslím, že kdyby prostředí bylo ženám víc nakloněné, mohli bychom být všichni mnohem dál.