0:00
0:00
18. 11. 20264 minuty

Petr Bittner: Díky, že už nemůžem

Proč jsem ani tentokrát nešel na Letnou

Přiznám se, že se posledních několik let nedokážu ztotožnit s „letenskou“ protestní atmosférou. Podepsal bych bez problémů patrně všechny požadavky, které Milion chvilek a přidružené organizace za svou historii formulovaly. Obecnější rámec celého „hnutí“ se mě však nedotýká – nemůžu se zbavit pocitu, že velká část z těch statisíců lidí, kteří ty úctyhodné počty rok co rok tvoří, se mnou sice sdílí většinu hodnot a přesvědčení, ale pokud jde o jejich výklad, obývají vlastně docela jinou realitu než já.

Neříkám to proto, že bych chtěl tyto akce kritizovat. V minulosti jsem se o to ze své pozice autora s politicko-filozofickým backgroundem párkrát pokoušel – věřím (aspoň v téhle oblasti) svojí intuici a měl jsem za to, že se z jejích kořenů dovedu vypsat. Ale při zpětném pohledu si nemyslím, že se mi to někdy podařilo. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se celým hnutím nechám projednou oslovit jako občan, bez nějakých přechytralých ambicí vysvětlit „těm naivním“, jak to dělat líp.  S tímto krokem se pro mě stalo snazší pokusit se popsat, proč jsem ani letos na Letné nebyl a proč bych se tam necítil dobře.

Listopadové oslavy rozlišuju na dvě dimenze – připomínkovou a akční. Ta připomínková se vztahuje k místům a symbolům, které si spojujeme s ustavujícími událostmi moderních dějin demokracie v českých zemích. Letná, Národní, Modlitba pro Martu… Ta akční dimenze je pak snahou využít tento odkaz a sílu, kterou v občanské společnosti vzbuzuje, k vymáhání konkrétních politických změn. Jedna bez druhé se neobejdou. A zatímco ta vzpomínková zůstává „věrná“ listopadovým událostem po právu, neboť jim vděčíme za mnohé, ta proaktivní v mých očích právě v téhle tvrdohlavé rituální repetitivnosti dávno skončených bojů selhává, protože se nepouští do bojů, které zoufale potřebujeme dnes.

↓ INZERCE

Úhlavní soupeř chvilkařů Andrej Babiš je přitom zářným příkladem, jak se adaptovat na nové podmínky: prominent, konfident a vzorný agent minulého režimu dnes stojí před týmž národem jako znovuzvolený premiér a jeden z nejbohatších lidí v demokratické kapitalistické zemi. Nejsem si jistý, jestli si občanské hnutí dostatečně uvědomuje, že spolu tyhle věci souvisejí, a že máme-li se dobrat svobodnější a spravedlivější společnosti, musíme řešit obě. Místo toho totiž i letos sleduji ze záznamu Mikuláše Mináře, jak navrhuje, aby lidé psali na výlohy jako „reverzní zelináři“ heslo „proletáři všech zemí…“, které statisíce lidí s chutí doplní po vzoru Jiřího Kodeta z Pelíšků. 

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 160 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Respekt Obchod

Přejít do obchodu