Jungwirth & Sedláčková: Jak (ne)používat AI

„Karle, pojď domů!“ volá z okna na dvůr žena svého muže. „Proč, mám hlad?“ ptá se muž. „Ne, je ti zima.“ Tenhle otřepaný vtip se člověku vybaví při čtení zprávy z letošního května, že už i nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuk používá při psaní AI. Jak přiznává, ChatGPT oslovuje familiárně: „Moje milá, jak bychom to mohli rozvinout?“ Je tedy nobelistka skutečně podobně bezradná jako muž, který potřebuje manželku, aby zjistil, co vlastně potřebuje a co má dělat? Ne tak úplně. Tokarczuk se hájí tím, že AI nepřenechává tvůrčí iniciativu. Umělou inteligenci používá pouze jako nástroj k přípravě rešerší a ke tříbení vlastních myšlenek a textu.

Celá diskuse kolem způsobu psaní Olgy Tokarczuk vyvolává otázku, kde používat, a kde naopak vůbec nepoužívat AI. Umělá inteligence se stává stále lepší a efektivnější pomocnicí a je velmi lákavé přenechávat jí pořád větší a větší díl práce. Jak však najít pomyslnou čáru, kterou by člověk neměl překročit? A existuje vůbec, jestliže se jazykové AI modely v čase rapidně zdokonalují?

Jednou z prvních aplikací strojového učení byly šachy. Rané modely se přitom od lidské hry daly jednoduše rozeznat. Hrály nudně, „strojově“. Dnes, kdy umělá inteligence už delší dobu poráží tu přirozenou, to neplatí. Šachoví velmistři označují současnou strojovou hru za vysoce kreativní a originální. Turnaje prý dokonce zaznamenávají odhalení nedovolených konzultací s AI právě na základě neotřelých, strategicky překvapivých, skvělých tahů.

V situacích s definovanými pravidly, jako jsou šachy, nás AI tedy předčí. Je lepší v něčem, co bychom mohli nazvat uzavřenou kreativitou. Tvůrčí činnost ale přesná pravidla nemá a základní úvaha, čím se zabývat, vyžaduje kreativitu otevřenou. Když se pouštím do určitého problému, AI mi poskytuje dobré nástroje k jeho řešení. Otevřenou kreativitu a rozhodnutí, co a proč dělat bychom si však jako lidé měli ponechat. Abychom nevypadali jako Karel z úvodního vtipu.