Ivan Mikloš: Od deseti k pěti, od Ruska přes Slovensko do Česka

Veřejné finance vždy hýbaly politikou, a i proto se státnímu rozpočtu říká „zákon roku“. A že je to těžký zákon a těžká práce, to mohu jako člověk zodpovědný za přípravu šesti státních rozpočtů jen a jen potvrdit. Částka požadavků rezortů a rozpočtových kapitol vždy výrazně převyšovala možnosti, byly dokonce roky, kdy byly požadavky více než dvojnásobné oproti možnostem.

Jelikož zdravé a dlouhodobě udržitelné veřejné finance jsou nezbytným (i když ne dostačujícím) předpokladem ekonomického růstu a ten je zase předpokladem růstu životní úrovně a kvality života, jde o velmi důležitou věc.

I proto jsou velmi důležitá transparentní, kontrolovatelná a vymahatelná rozpočtová pravidla, která omezují riziko skrytého zadlužování, výdajů nad rámec schválených rozpočtových rámců, ale i respektování nadřazeného postavení parlamentu vůči vládě v systému parlamentní demokracie. Mimochodem, hlavní důvod, proč se státní rozpočet schvaluje jako zákon v parlamentu, spočívá právě v tom, aby měli volení představitelé občanů kontrolu nad tím, jak jimi zvolená a jmenovaná, tedy jimi legitimizovaná vláda nakládá s veřejnými zdroji.

A spor mezi prezidentem Pavlem a premiérem Babišem ohledně novely rozpočtových pravidel byl právě o tomto. Byl o tom, zda se tato pravidla rozvolní, zda se vládě umožní utrácet více, než schválí zákon o státním rozpočtu, byl o tom, zda budou vůbec existovat nějaká jasná ohraničení a omezení utrácení, a tedy i zadlužování. Může-li vláda utrácet více, než jí určí zákon, a jsou-li takové výdaje v zásadě neomezené v takových nákladných titulech, jako je obrana, strategické investice či opatření k eliminaci zhoršení bezpečnostní situace, pak to vlastně znamená to, čemu ekonomové říkají „měkké rozpočtové omezení“. A to bylo mimochodem typické pro centrálně plánovanou ekonomiku a dovedlo nás za čtyři desetiletí – všichni víme kam. Netvrdím, že tento zákon dovede Českou republiku zpět k centrálně plánovanému systému, ale že ohrozí zdravé a dlouhodobě udržitelné veřejné finance, a tedy i potenciální růst kvality života a životní úrovně je téměř jisté.