Nemusíme být mistři světa v rodičovství. Chyby svědčí nám i našim dětem

Minulý týden vyšel desátý a poslední ze série rozhovorů o výchově dětí. Pokud jste seriál sledovali, víte, že jsem si v něm dovolila jeden malý experiment. Na závěr jsem se každého z respondentů zeptala na to, co jako rodiče při výchově dětí vůbec dělat nepotřebujeme, i když si myslíme, že ano. Co bychom ve skutečnosti klidně mohli nechat plavat. Odpovědi byly různorodé, ale jedna myšlenka se objevovala opakovaně: neměli bychom se tolik upínat na výkon, ať už našich dětí, nebo svůj vlastní. 

Ředitelka neziskové organizace Locika Petra Wünschová si všímá, že řada dnešních rodičů školní i jiné úspěchy svých dětí považuje za důkaz vlastních kvalit. „Tak to ale vůbec není. Mít dítě je dar, velká odpovědnost a úkol, ale nemá to být projekt,“ myslí si Wünschová. Spoluautorka výchovné bible Respektovat a být respektován Jana Nováčková je ohledně školního prospěchu ještě odvážnější – doporučuje nechat dítě, ať se učí, co ho zajímá. „A u toho ostatního, ať si uhlídá čtyřky, aby nepropadlo,“ dodala v rozhovoru. Tváří v tvář přijímačkám na střední školy, které každoročně deptají další a další ročníky deváťáků i celé jejich rodiny, je ovšem těžké si takto pohodový přístup udržet.

Vysoké nároky, které na své děti máme, jsou často živené tím, jak přísně posuzujeme sami sebe. Tak jako chceme být co nejlepšími pracovníky nebo partnery, prahneme po dokonalosti i v rodičovství. Jenže i když je výchova dětí jedním z našich nejdůležitějších životních úkolů, neznamená to, že se v ní nesmíme dopouštět chyb. Lukáš Talpa z Ligy otevřených mužů se často setkává s rodiči, kteří se snaží si o výchově načíst co nejvíce informací. „Mám pocit, že to vede spíš k úzkosti, že nejsem mistr světa v rodičovství. Ale ono stačí být jen dostatečně dobrý rodič,“ míní.

Touha být co nejlepší se samozřejmě rodičům nelíhne v hlavách jen tak sama od sebe. Tlak na výkon a dokonalost prostupuje celou společností a jeho významným zdrojem jsou sociální sítě. „V minulosti jsme viděli, co dělají děti našich sourozenců a sousedů, a to bylo tak všechno. Teď se porovnáváme s celým světem. Ovšem jen s tím, co nám ostatní chtějí ukázat,“ podotýká slovenský novinář a spoluautor rodičovského podcastu Otcovia v plienkach Michal Červený. Srovnání je pak o to náročnější, když se naše děti v určitých ohledech chovají jinak, než je považováno za běžné. Například když jsou úzkostnější. Podle Marie Poláškové a Marty Fišerové, které pro rodiče úzkostných dětí pořádají speciální podpůrný kurz, je lepší se na řeči a nevyžádané rady ostatních prostě vykašlat. „A říct si, že já jsem rodič a moje dítě je prostě jiné než sousedovo. Je to velmi těžké, ale myslím, že by se rodičům ulevilo,“ říká Polášková.