Britští vězni se těší na duben

Británie je kolébkou lidských práv. Magna Charta Libertatum 1215. Taky je to ale země, která, ještě spolu s Lucemburskem, upírá volební právo vězňům a odmítá se podřídit verdiktům, aby učinila opak. Svým “ne” přiznání základního politického práva jedné skupině obyvatel se teď navíc rozhodla emancipovat na “diktátu Evropy.” Vítejte ve světě, kde nic není černobílé.

V něčem je to fascinující příběh. Rada Evropy a jí zřízený Soud pro lidská práva ve Štrasburku poprvé odsoudily Británii za odebrání volebního práva vězňům v roce 2005 a monarchie dostala nařízeno, aby sjednala nápravu. Tehdejší britská vláda začala zkoumat, jak se verdiktu sudích přizpůsobit a zároveň udržet tradici, že vězni nevolí, v co nejširší míře. Do evropského soudu začaly paralelně přibývat stížnosti odsouzených Britů a všechny končily stejně: přiznáním práva žalující straně a kompenzacím ve výši několika tisíce liber každému vězni, který se na soud obrátil. K polovině letošního března jich tak učinilo tři a půl tisíce.

Britské “zkoumání,” jak se popasovat s verdiktem ze Štrasburku, nevedlo k ničemu – do loňských parlamentních voleb se v Londýně nehnula myš. Soudu tudíž došla trpělivost a loni v listopadu dal britské vládě šestiměsíční lhůtu na nápravu. Ta vyprší nyní v dubnu. Poté by měly následovat penále za každý den, kdy budou britští vězni stále bez normy umožňující jim volit.

Británie napadla procesní stránku verdiktu a je otázkou, jak to – po právní stránce – dopadne. Zajímavější a mnohem jasnější je politicko-společenská rovina věci. Jednak samotné argumenty pro a proti. Zatím všechny britské vlády hájily linii, že odsouzený se provinil vůči modu vivendi dané společnosti a nemožnost ho ovlivnit, prostřednictvím voleb, je součástí trestu. Stát, společnost, tím sebe sama chrání a vysílá jasný signál, jaké jsou její hodnoty a co je pro ni neakceptovatelné.

Na druhé misce vah je jednak obecná premisa, že možnost volit je základní právo v zastupitelské demokracii a i ti v ní žijící, kteří porušili zákon, mají svá práva. A pak, britský zákaz je “slepý” a velmi nekonzistentní. Slepý proto, že hází do jednoho pytle vrahy a nebezpečné násilníky s těmi, kdo například posprejovali Buckinghamský palác nebo neplatili alimenty. A nekonzistentní proto, že pokud je dotyčný ve střídavé vazbě nebo v domácím vězení a v den, na který připadají volby, se zrovna nachází doma, může jít volit. Už z tohoto je jasné, že by si Britové měli ve svém přístupu zjednat pořádek a začít trochu rozlišovat.

Britská vláda a také poslanci ale zareagovali na štrasburské ultimátum velmi tvrdě. Premiér David Cameron během únorové debaty v parlamentu prohlásil, že se mu dělá “fyzicky nevolno” při představě, že by se vězňům přiznalo právo volit. A členové dolní komory – většinu drží toryové s liberálními demokraty – následně drtivou převahou schválili rezoluci, že a) nikdy nepřipustí, aby vězni mohli volit a b) budou se bránit “nátlaku” Bruselu měnit svoje normy a zvyklosti.

Vtipné – nebo smutné? – je, že tady nejde o žádný nátlak Bruselu. Rada Evropy a jí zřízený Soud pro lidská práva ve Štrasburku jsou na EU zcela nezávislé instituce, jejichž je Británie signatářskou stranou a za jiných okolností velmi nadšenou signatářskou stranou. Britští poslanci to samozřejmě dobře vědí. Jejich vzdor ale sledoval právě tuhle linku – vzkázat obecně “Evropě,” že mají dost omezování svého domácího hřiště a jsou pro to ochotní odmítat i nespornou věc (to, že je britský zákaz pro vězně neférový, necivilizovaný a v mnohém vlastně nebritský, je nesporná věc).

Přesahuje to možnosti tohoto sloupku, ale děje se v Británii něco? Nebo se jedná jen o sezónní protest do momentu, kdy to začne skutečně bolet (kdy britská státní kasa, podobně vymetená jako ta česká, bude muset platit kompenzace vězňům a penále do Štrasburku)? Co si o tom myslíte?