Koloběžky se staly veřejným nepřítelem, přesto mohou dělat města lepšími. Teď v Praze končí

Vyprávění o tom, jak nějaká firma rozmístí do českých měst drahé elektrické koloběžky, které pak nikdo nerozbije ani nerozkrade a lidé je střídavě za poplatek používají, bych kdysi poslouchal s nevěřícným úžasem. Když se pak ale v pražských ulicích před lety takové koloběžky objevily, nikdy jsem je kvůli vrozené šetřivosti i obavě z úrazu nepoužil. Také jsem ale nepřestal být přesvědčen, že tenhle nový druh mobility mění město k lepšímu.

Koloběžky jsou totiž užitečné, zábavné, nabízejí dopravní alternativu, přinášejí do městského užívání chytrou zelenou technologii, učí lidi společně sdílet město a jeho vedení vymyslet a prosadit pravidla tohoto sdílení.

Největší užitek jsem ale viděl v tom, že ty těžké železné koloběžky, které neustále někde překážejí, ohlašují nenápadnou proměnu pražské dopravy. Byl jsem přesvědčen, že používání elektrických kol, koloběžek, jednokolek a jiných vozítek postupně přiměje město vytvářet pro ně v ulicích bezpečný prostor. Nemělo by to být tak těžké. Praha sice nemá tak široké ulice jako Berlín, mezi někdy zbytečně velkorysými chodníky a prostorem pro auta ale na hlavních ulicích existuje místo pro vybudování metr a půl širokých pruhů asfaltu, na nichž by jezdci na kolech a koloběžkách nepřekáželi autům, neohrožovali by chodce a cítili by se bezpečně.