Rolnička, bačkůrky, pyžámko, batůžek – a diplom
Omama může být víc než babička. Jak v Česku vypadá služba, která pomáhá dětem z vyloučených lokalit přetrhnout řetěz chudoby?
Verunka sedí u kuchyňského stolu na klíně své matky Marie Tatarové. Ta jí trpělivě vede ruku a společně se snaží na papír nakreslit nejprve kolečko a pak čáru. „Super, ty jsi to zvládla!“ povzbuzuje z druhé strany stolu dvouapůlletou dívenku usměvavá žena s tmavými prošedivělými vlasy a hned chystá další úkol. Na čtvercových kartičkách Verunka hledá různé geometrické tvary nebo gestem ukazuje, která vyobrazená hvězda je velká a která malá. Po každém úspěchu následuje pochvala a potlesk a rozesmáté dítě ho slaví tím, že si s každým v místnosti, včetně novinářské návštěvy, plácne.
Sedíme v sídlištním bytě na okraji Havířova a žena, jež do něj před pár desítkami minut přišla s batohem plným výukových karet, hraček a dětských knížek, se jmenuje Blanka Tatarová. S matkou Marií jsou vzdálené příbuzné a Blanka tady hraje nezvyklou roli. Jmenuje se omama. Slovo pochází z německého nářečí a znamená babička. Slovenská nezisková organizace Cesta von takto pojmenovává nositelky jedné z důležitých sociálních služeb současné doby: konkrétně ženy, které pomáhají lidem ze sociálně vyloučených lokalit začlenit se do většinové společnosti. Proškolené ženy se zkušeností ze života na okraji v okolí svého bydliště vyrážejí do rodin s nejmenšími dětmi a učí rodiče, jak mohou své potomky v klíčovém raném období rozvíjet tak, aby překročili bludný kruh.
Před necelými třemi lety se projekt rozběhl také v Česku, konkrétně v Moravskoslezském kraji. A jde o zásadní posun – což platí navzdory faktu, že na Slovensku omamy působí hlavně v tamních romských osadách, jež jsou na české poměry nepředstavitelně izolovaným – a zoufalým – světem. Stojí odděleně na kraji vesnic či měst (často i několik kilometrů mimo obec) a jejich obyvatelé zpravidla žijí v provizorních stavbách bez základního vybavení, někdy mají aspoň částečný přístup k vodě a elektřině – a někdy tenhle základ existence jednoduše nemají.


V Česku nese pojem „vyloučená lokalita“ obvykle poněkud jemnější obsah. Chudí, mnohdy romští obyvatelé bydlí obvykle v bytových domech či panelácích, kam je před mnoha lety vytlačily z center měst místní samosprávy. Často si tak na svém území samy vyrobily vyloučenou lokalitu – a teď nevědí, co s ní (známým příkladem může být sídliště Janov v Litvínově nebo Chanov v Mostě). Podle odhadů jde dnes v Česku zhruba o 100 tisíc lidí, kterým chybí vzdělání i práce a potýkají se s dluhy. A zkušenosti i data už dlouho ukazují, že jedním z nejefektivnějších způsobů, jak lidem pomoci se z tohoto drsného prostředí vymanit, je zaměřit se na nejmladší generaci a vtáhnout ji do vzdělávacího systému.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu