A Virginie mlčí

Historička umění a kurátorka Milena Slavická (1949) debutovala jako prozaička až po šedesátce, nyní má beletristických knih na kontě už pět. Všechny vydal Torst a lze je rozdělit do dvou skupin. Debut Povídky jamrtálské plus svazky Hagibor a Na Betáni tvoří volnou trilogii spojenou jak typem postav vždy nějak váznoucích či nepřijímaných, tak návratem na svérázná pražská místa v poslední třetině minulého století. Druhou linii tvoří svazky Ona a nedávno vydané Dopisy Virginii – oba obsahují texty odvozené od jiných literárních děl. První obsahuje sedm povídek, v nichž autorka vybírá vedlejší ženské postavy ze sedmi výrazných próz světových spisovatelů (Kafka, Kundera, Bernhard) a díla nahlíží právě „boční“ optikou ženské figury. Dopisy Virginii pak mají formu listů, které adresuje slavné anglické modernistce. 

Dvě desítky dopisů jsou datovány od srpna 2022 do března 2023. Pisatelka začíná tím, že Virginie se jí připojila na pomyslnou síť uvnitř hlavy – cítí tedy blízkost a má potřebu Woolf oslovit, vést s ní dialog, byť jednostranný. V listech jí vzdává hold, vypisuje se z toho, čím ji oslovila, připomíná partie z Paní Dallowayové i dalších textů umělkyně zesnulé roku 1941. Také ji informuje, co se stalo s některými místy, kudy chodila a kde pobývala, nebo se světem jako takovým. Vypráví jí o výtvarnici Adrieně Šimotové, básnících Ivanu Blatném a Ivanu Divišovi či o americké spisovatelce Sylvii Plath. 

Dopisy však vykazují základní koncepční problém. Pisatelka nasazuje důvěrný tón a prokazuje niternou obeznámenost s texty adresátky, současně je až pedagogicky popisná. Píše jí třeba: „Román Jákobův pokoj jste dokončila v roce 1922. Ve stejném roce vyšla Pustina T. S. Eliota a také Joyceův Odysseus – jsou o nejisté identitě člověka. V té době už také několik let sestupoval Duchampův akt ze schodů, a Řehoř Samsa se dokonce už před sedmi lety proměnil v brouka.“ Pražská autorka se dostává do pasti své metody až tak, že se v knize vyskytují věty na hraně vkusu, což je zlý paradox, neboť Slavická obecně je kultivovanou stylistkou a usiluje slovy uchopit neuchopitelné – po vzoru své britské „kolegyně“. Ale když třeba líčí hřbitov u londýnského kostela St. Pancras, odstavec završí slovy: „Jsou zde pochovaní lidé, kteří nikam nepatří, tak jako Vy, tak jako osoby mně blízké, tak jako já. Měli bychom být společně pochováni na tomhle hřbitově, co říkáte?“ Odpověď nepřichází, Virginie mlčí. 

Zdá se, že existují dvě prozaičky jménem Milena Slavická. Jedna prochází pražskými ulicemi, vybavuje si atmosféru míst a doby, zřejmě čerpá z toho, jak svět prožívala a co vnímala, ale není to autofikce či autobiografie, nýbrž fabulovaná a citlivá evokace minulého. A pak je tu druhá Slavická, jež žije knihami a v knihách – a dost to šustí.