Ranní postřeh Šárky Homfray: Několik tváří současné maskulinity

V české i zahraniční politice v poslední době vídáme snad až příliš často defilé mužů silné ruky, kteří jsou (minimálně verbálně) připraveni bojovat o posty, jež jim patří, snad i demokracii navzdory. Mezitím se však objevují i jiné zprávy o současných mužích. Atraktivita drsných „bad boys“ takzvané temné triády má být na ústupu, aktivní a zapojené otcovství není vesměs už jen na oko hrané přání, a i když si správný chlap má vždycky poradit sám, osamělost (či snad „epidemie mužské osamělosti“) není jednoduchý úděl pro nikoho, ani pro muže.

Dějiny ženské emancipace jsou mimo jiné dějinami rozmanitých, často konfliktních a vzájemně soupeřících vzorů. Zejména poslední verze liberálního feminismu, jež naznačují, že ženy mohou mít vše, znamenají, že reálně ženy honí příliš mnoho zajíců rozběhnutých do nejrůznějších stran. Představy o tom, kdo je to „pořádný chlap“, byly oproti tomu zdánlivě jednoznačné.

Jenže tak, jako každá žena reálně netouží po tom, aby měla vše, a má své preference, priority a potřeby, ne každý muž chce (nebo může) být tím pořádným chlapákem, který necítí žádné emoce a vše řeší když ne silou, tak alespoň rozhodností. Ovšem ve chvíli, kdy se objeví hlasy naznačující, že muži by se také měli emancipovat, protože jiná cesta vpřed v současné společnosti v zásadě není, objeví se otázka – od čeho by se vlastně měli muži emancipovat, když je neutlačuje ten zlý patriarchát?

Stereotypní požadavky a rigidní genderové škatulky ale omezují každého. I muže, které mohou připravit o bližší vztahy s jejich dětmi nebo jinými blízkými, o ochotu pustit se do realizace svých vlastních přání nebo dokonce o možnost být sami sebou.