Autorka sloupku se právě vrátila z dvoutýdenního putování po Česku, a to s vcelku příjemným pocitem. Je samozřejmě třeba mít na paměti, že jde pouze o jakousi mikrosondu, o úzkou výseč reality, nicméně i tak to bylo milé a značně překvapivé.
Jde o to, že Česko se proměňuje v zemi příjemnou k žití. Alespoň na první pohled.
Zdá se, že tradičně uzavření Češi se stávají zdatnějšími v neformálním a nezávazném „small talku“, disciplíně provozované při krátkých a náhodných setkáních. Dříve se lidi, kteří se potkali na lesní pěšině, málem ani nepozdravili, spíše na sebe nedůvěřivě koukli, případně předstírali, že ti druzí vůbec neexistují. Nedůvěřivci zůstávají, nicméně drtivá většina poutníků zdraví a usmívá se, případně prohodí něco zcela banálního o počasí či o svém psu.
Projíždějící cyklisté, když jim uhnete, hlasitě děkují. V lesích je čisto, o turistické značky pečováno. Domy ve vesnicích, jakkoliv malých a zapadlých, opravené, zahrádky kolem nich vyšperkované. Na místech, kde by to člověk ne zcela čekal – třeba v hotýlku uprostřed lesů Českého ráje – narazí na prvotřídní servis a kvalitu. I na nejzapadlejších tratích jezdí vcelku čisté vlaky a v drtivé většině z nich přijde lístek zkontrolovat usměvavý/á, příjemně osobní průvodčí.
Na to vše samozřejmě existuje nekonečný seznam cynických námitek. Jasně – lokální vlaky jsou těžce dotované, zámky opravené za peníze evropských daňových poplatníků a na sociální inteligencí či prostými zásadami slušnosti nepolíbené spoluobčany a děsivě špatné služby pořád lze narazit. A navíc ani natřené fasády neznamenají, že pod nimi nebují chorobná korupce, únavná politická krize či společenské napětí.
Ale všichni, kdo si pamatují, jak tato země vypadala ještě před pár lety, si ten první pohled nemohou než s opatrným uspokojením vychutnat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
