„Blbý je, že se máme rádi.“ Co zažívají blízcí závislých na drogách a alkoholu

Tříměsíční hospitalizace v nové léčebně probíhala výrazně lépe než ty předchozí a dala sedmačtyřicetileté Michaele naději, že by se v životě jejího drogově závislého syna mohlo konečně něco změnit. „Každý den měl terapii, spoustu aktivit, změnili mu medikaci. Vypadalo to fakt dobře. V půlce ledna ho propustili. A já se před čtrnácti dny dozvěděla, že si zase dal pervitin,“ popisuje v jedné z pražských kaváren polohlasem, aby ji ostatní hosté neslyšeli. 

Michaelin čtyřiadvacetiletý syn Jakub se se závislostí na drogách potýká od doby, kdy nastoupil na gymnázium. Nadějných období abstinence a o to tvrdších propadů s ním Michaela za ta léta prožila mnoho a už je prý vyčerpaná. Snaží se držet si od synova příběhu alespoň nějaký odstup, například se ze společného bytu na severu Čech odstěhovala do Prahy. Zcela své dítě odříznout ale nedovede. „Blbý je, že se máme rádi,“ říká. 

Ta věta může někomu znít nesmyslně. Lidé, jejichž děti, rodiče nebo partneři se potýkají se závislostí, jí však budou rozumět dokonale. Život s blízkým závislým je plný napětí, rozporuplných emocí a nejistoty, kdy se naděje střídá se zklamáním. Je extrémně náročný a někdy dojde až do bodu, kdy nezbývá než se od svého blízkého odstřihnout. 

Hlídat ho není cesta