Svobodná cesta Kláry Kolouchové. Hodnotu života nelze měřit mírou bezpečí

Smrt horolezkyně Kláry Kolouchové na Nanga Parbat mě naplnila hlubokým smutkem. Odešla žena, jež mě – aniž by to tušila – dlouhodobě inspirovala. Ač jsme se osobně neznaly, její život i smrt pro mě představují víc než jen sportovní výkon nebo osobní drama. Byla to osobnost, která svou mimořádnou energií a vnitřní silou zvyšovala kolektivní úroveň vědomí. Připomínala, že i v naší době lze žít naplno, odvážně a s vědomím vnitřní suverenity. A právě tato suverenita je podle mě klíčem k tomu, proč její smrt vyvolala tolik emocí – a proč tyto emoce byly tak protikladné.

Mužské a ženské hrdinství

V komentářích následujících po tragédii zazníval na jedné straně hluboký obdiv k její odvaze a neochotě vzdát se snů, na straně druhé se ozývaly tvrdé a vyčítavé hlasy, kritizující její rozhodnutí vydat se na extrémní výstup jako matka a manželka. Obvinění ze sobeckosti se opakovalo s takovou intenzitou, že stojí za to se ptát: O čem tato reakce vlastně vypovídá?

Zdánlivě jde o etický soud nad jednáním jednotlivce. Ale ve skutečnosti vypovídá mnohem víc o těch, kdo tento soud vynášejí. Klára Kolouchová nebyla jen horolezkyně; byla symbolem něčeho, co mnozí lidé v sobě potlačili nebo opustili – odvahy jít si za svým i za cenu rizika, svobody nepodřídit se očekávání okolí, vědomí, že smyslem života není bezchybnost, ale naplnění.

Žena, která odejde do velehor, zatímco jiní zůstávají v pasti nenaplněných manželství, rutinních dní a vnitřních kompromisů, může v očích těchto frustrovaných jednotlivců působit ne jako inspirace, ale jako hrozba. Projekce takových emocí je pak nevyhnutelná: „Když já nemohu, ani ty nesmíš.“

Heinz-Peter Röhr v knize Závislé vztahy popisuje typický vzorec nezdravých partnerských struktur: jsou založené na kontrole, nezralosti a strachu z opuštění, svoboda partnera v nich představuje spíše ohrožení než ctnost. Právě v těchto vztazích se vnitřně zakazuje odvaha, a tak každý příklad ženy, která si dovolí vybočit z očekávaných vzorců role manželky a matky, automaticky spouští obranné mechanismy.

Významnou paralelu najdeme ve světě formule 1. Když v roce 1982 tragicky zahynul Gilles Villeneuve přímo na okruhu při kvalifikaci na Velkou cenu Belgie, zanechal po sobě manželku a dvě malé děti. Reakce? Téměř jednomyslný obdiv, romantizace, hrdinství. Jeho syn Jacques Villeneuve převzal otcův odkaz, v roce 1997 se stal šampionem formule 1 a nadále je v automobilovém sportu symbolicky aktivní.

O svém otci řekl toto: „Nikdy nelitoval toho, co dělal. Žil naplno, zemřel tak, jak chtěl." Podobně jako Ayrton Senna, který také tragicky zahynul přímo na okruhu 1. května 1994 při Velké ceně San Marina v Imole. Tento legendární brazilský závodník byl vnímán jako symbol oběti ve jménu pokroku, protože po jeho smrti došlo k významnému zlepšení bezpečnostních opatření v rámci velké ceny. Nikdo tehdy neřekl: „Byl to sobecký muž, který riskoval, ačkoli měl závazky.“

Proč tedy v případě Kláry Kolouchové takové soudy zaplavily veřejný prostor? Nejde jen o rozdíl mezi formulí a horolezectvím. Jde o hlubší genderový a kulturní kód: společnost mužům odpouští riziko jako součást jejich identity, ženám ho ale přičítá v neprospěch, zvláště pokud jsou matkami.

Možná bychom se měli podívat do zrcadla, které nám svým odchodem Klára Kolouchová nastavila, a položit si následující otázky: Z jakého místa vychází můj nesouhlas s tím, že někdo nasazuje život pro svůj sen? Nejde o mou bolest z toho, co jsem sám/sama obětoval/a nebo vzdal/a? Někdy je jednodušší označit odvahu druhého za nezodpovědnost, než se podívat na vlastní pasivitu a být s ní krutě konfrontován.

Klára Kolouchová nezemřela proto, že byla sobecká. Zemřela jako člověk, který vzal život do svých rukou. Možná je to právě tato autonomie, která v někom vyvolá obdiv – a v jiných zlobu.

Nepopírám, že ztráta matky bude pro děti Kláry Kolouchové hlubokým a formujícím traumatem, s nímž se budou muset vyrovnávat po celý život. Také pro jejího manžela i rodiče musí být tato ztráta obrovská. Zároveň však nelze přehlédnout, že její děti měly mimořádné privilegium vyrůstat po boku ženy, která svou integritou, silou a jasností vize dalece přesahovala běžný rámec. Klára Kolouchová byla osobností, která zanechávala stopu – nejen na svazích osmitisícovek, ale i v srdcích těch, kdo ji poznali. Právem byla označována za královnu hor, neboť její vnitřní postoj, odvaha a nadhled v sobě skutečně nesou něco královského.

O smyslu a odvaze

Z duchovního a existenciálního hlediska nelze hodnotu života redukovat na jeho délku či míru vnějšího bezpečí. Klára Kolouchová nežila podle měřítek opatrnosti, ale podle vnitřního hlasu, který volá k plnosti bytí. Takový hlas – jak věděli mystici, filozofové i poutníci napříč dějinami – bývá neklidný, nejednoznačný, a především nepodléhá konvenci.

Hora, na kterou vystoupala, není jen geografickou výzvou. Symbolicky představuje vertikální osu – osu mezi světem hmoty a světem ducha. Výstup do těchto výšin je zároveň výstupem do vlastního nitra. Smrt v takovém kontextu není porážkou, ale završením cesty, která byla celá vedená odvahou žít pravdivě, a nikoli pohodlně.

Myslitelé jako Kierkegaard, Nietzsche či Jung by patrně řekli, že její činy byly formou radikální autenticity, v nichž se jedinec rozhodne nést plnou tíhu své svobody. A tak je možná načase přestat soudit hrdiny podle toho, jak nám zapadají do našich životních kompromisů. Protože jejich odvaha je nebezpečná jen tehdy, když zrcadlí něco, co jsme si sami nedovolili.

Autorka je spolupracovnicí redakce