Na neustálém „nestíhání“ není nic dobrého. Vyhoření je epidemie digitálního věku a spěch ničí i naši demokracii

Nestíhám. Čím dál rozšířenější refrén současnosti může při ohlédnutí na život našich předků, kteří trpěli nemocemi a chudobou, či ve srovnání s obyvateli chudších kontinentů působit luxusně. Podle Hartmuta Rosy, jedné z intelektuálních hvězd dnešního Německa, ale patří k nejnaléhavějším otázkám dneška. Je třeba brát vážně, že si na časovou tíseň stěžuje stále více lidí – a že duševní vyhoření, které s ní úzce souvisí, přerůstá v epidemii digitálního věku.

Devětapadesátiletý sociolog působící na univerzitě v durynské Jeně příčinu subjektivní nepohody nachází v objektivně změřitelném zrychlování světa. Posledních 200 let zrychlují dopravní prostředky, přenos informací, výroba i životní tempo. Navíc se postupně zrychluje i samo tempo změn a lidé mu přestávají stačit. 

Rosa sám sebe vidí jako zástupce sociologické tradice, pro kterou je produkce nových informací – například skrze výzkumy – až na druhém místě. Za prvotní úkol považuje výklad světa: V jaké společnosti vlastně žijeme? Jaká je hlubší povaha našich krizí? Jak by mohly vypadat alternativy? A právě zrychlování světa a lidských životů je podle něj klíčovým fenoménem naší doby, významem srovnatelným třeba s mnohem diskutovanější globalizací, a představuje jakousi časovou dimenzi moderního světa. Nevede jen k široce pociťovanému deficitu času a ke krizi duševního zdraví, ale souvisí také s krizí demokracie.

Rychlé i pomalé e-maily