Elektrické kytary, flanelové košile a ztracená nevinnost: Ve Švandově divadle hrají grunge  

„Dneska s tebou každej chce vyj*bat,“ prohlásí světaznale a s pivem v ruce baskytarista Mark, když se mu ve zkušebně objeví stydlivý bledý kluk s kytarou. Jmenuje se Kurt a jeho věta „Nenávidím se a chci zemřít“ by podle Marka mohla být skvělým sloganem do písničky. Netrvá to dlouho, přidá se k nim bubeník Layne a společně založí kapelu. 

Tak se rozjíždí původní hra Martina Františáka v režii Thomase Zielinského s názvem Pravidla Nirvány, která v pražském Švandově divadle skládá hold seattleské hudební scéně přelomu osmdesátých a devadesátých let a špinavému žánru grunge. Šlo o neopakovatelný a v mnoha ohledech paradoxní moment v dějinách populární hudby, kdy showbyznys s nejtučnějšími rozpočty vynesl na vrchol popularity veskrze lokální scénu vyrůstající z punkových kořenů.  

Nikdy předtím ani potom se underground nedočkal tak masového a mainstreamového přijetí, což přineslo zmatení pro všechny zúčastněné. Ještě v srpnu roku 1991 si Kurt Cobain nemohl dovolit platit vlastní nájem a přespával v autě, o pár měsíců později už jeho kapela Nirvana sesadila z prvního místa hitparády Billboard Michaela Jacksona a on sám se stal největší hudební hvězdou. Pravidla Nirvány tuto linku podchycují a hra, držící se historických faktů, je poskládaná ze vzpomínek hlavních aktérů, jejich biografií, mediálních citací či odkazů na písně.  

V epizodických výjevech tu líčí kariéru nejmenované kapely od založení až po sebevraždu jejího lídra. Tahounem inscenace přitom je – stejně jako kdysi v Seattlu – hudba. Představení se podobá koncertu a ústřední trojice herců Jan Mansfeld, Jakub Tvrdík a Matěj Anděl skutečně během večera mnohokrát vezme do ruky nástroje, aby odehrála hutné neogrungeové písně. Jejich autorem je Ivan Acher (mj. Agon Orchestra) a rozhodně nemají ilustrativní charakter. Dostává se jim plné pozornosti a podobně jako celá inscenace ukazují velké pochopení i lásku k žánru. Nehledě na to, že jsou pořádně nahlas.