Režim Bašára Asada padl, Rusko ani Írán mu nedokázaly pomoct

Co přesně se děje – a je to v příběhu třináct let trvající války v Sýrii vlastně důležité?

Zdálo se, že je syrská válka rozhodnutá. Před třinácti lety začala jako součást tzv. arabského jara, vlny revolucí za větší důstojnost, které se snažily svrhnout desítky let vládnoucí diktátorské režimy. Na rozdíl od Egypta a Tuniska a nakonec i Libye však Bašár Asad a jeho režim nepadl. Ozbrojené síly začaly do demonstrantů pálit ostrými náboji a z revoluce proti despocii se brzy stala regulérní občanská válka. Opozice se ozbrojila a postupně i islamisticky radikalizovala, do války vstoupily zahraniční mocnosti. Rusko, Írán a libanonský Hizballáh na straně režimu. Turecko, Katar, Saúdská Arábie a v menší míře Spojené státy na podporu různých rebelů. Stovky tisíc lidí zemřely, miliony prchly za hranice. Země byla zničena a Asadův režim s pomocí svých patronů vyhrál. Ovládl tři čtvrtiny syrského území – včetně všech velkých měst. Naprostá většina civilních obětí jde na vrub Asadových bezpečnostních složek a spojenců. 

Zdálo se, že teď přichází i Asadova diplomatická rehabilitace. Loni ho do svých řad opět přijala Liga arabských států, Itálie letos v létě v Damašku znovuotevřela ambasádu. Česko pak patřilo k hybatelům iniciativy několika zemí EU, jejímž cílem bylo navrácení uprchlíků z Evropy do vytipovaných „bezpečných zón“ v Sýrii (kritici upozorňovali na to, že takové „bezpečné zóny“ v Asadově panství neexistují). 

Koncem listopadu se však poslední čtyři roky zamrzlá fronta začala hýbat, a to s šokující rychlostí. Islamističtí rebelové během dvou dnů dobyli Aleppo, druhé největší město v zemi a někdejší ekonomické centrum Sýrie. Následně se vydali podél hlavní dálnice v zemi směrem na jih a během několika dní dobyli i město Hamá, které režim ztratil poprvé od počátku války. Háfíz Asad, otec současného diktátora a tvůrce syrského režimu, zde mimochodem v roce 1982 spáchal zřejmě nejhorší masakr v spáchaný arabským státem na jeho vlastním obyvatelstvu. Při potlačení zdejší revolty Muslimského bratrstva jeho vojska zabila podle různých odhadů deset až čtyřicet tisíc lidí. Rebelové pokračují směrem na jih a ve chvíli psaní těchto řádků se blíží ke strategicky mimořádně významnému městu Homs, které leží jen 40 kilometrů od Hamá. Pokud by ho také dobyli, tak dalším městem na dálnici M5, která spojuje jih a sever Sýrie, je už hlavní město Damašek.  

Proč právě teď?

Tento rychlý zvrat, se kterým nepočítali ani experti sledující syrské bojiště detailně minulých čtrnáct let, je přímým důsledkem válek, do kterých se v minulých dvou letech zapletli hlavní spojenci Bašára Asada: Rusko a Írán. A zvláště pak libanonské hnutí Hizballáh, jehož bojovníci před více než deseti lety vstoupili do syrské války. Zabránili tehdy pádu Asadova režimu, který se zdál být otázkou týdnů.

Tažení islamistů na Aleppo začalo ve stejný den, kdy v sousedním Libanonu vstoupilo v platnost příměří mezi Izraelem a Hizballáhem. Jeho lídr Hassan Nasralláh po masakrech v jihoizraelských kibucech loni 7. října nechtěl ztratit tvář a coby projev solidarity s palestinským Hamásem začal ostřelovat sever Izraele. Podle dostupných informací však nechtěl velkou válku: myslel si, že zůstane u omezeného přeshraničního konfliktu. Přepočítal se. Izrael vycítil slabost svého nepřítele, válku eskaloval a od konce letošního léta zabil velkou část velitelů včetně samotného Nasralláha. Zničil jeho komunikační systémy a velkou část vojenské infrastruktury. Hizballáh byl dramaticky oslaben, mnoho jeho bojovníků navíc v posledním roce odešlo ze Sýrie zpět do Libanonu.

Přítomnost v Sýrii omezili také Rusové, druhý klíčový Asadův spojenec. Právě kvůli jejich leteckému bombardování ostatně Asad v roce 2016 dobyl rozsáhlé části Aleppa, které v prvních letech syrské války kontrolovali rebelové. Nyní se Rusové soustředí na válku proti Ukrajině. Syrští islamističtí rebelové této konstelace využili a síly Bašára Asada se jejich postupu takřka nebránily. 

Poslední dny tak dokládají výrazné oslabení íránské moci na Blízkém východě, protože jak Hizballáh, tak Asad jsou klíčovou součástí proíránské aliance. Vraždění Hamásu v jihoizraelských kibucech tak mělo nezamýšlený důsledek: obnažilo křehkost proíránského tábora.

Kdo jsou postupující rebelové?

Postup vedli rebelové, které Rada bezpečnosti OSN, Spojené státy i sousední Turecko před lety označily za teroristické hnutí. Haját Tahrír aš-Šám známý pod zkratkou HTS vzešel – stejně jako tzv. Islámský stát, respektive ISIS – z irácké větve hnutí al-Káida. Na hlavu jeho vrchního velitele Abú Muhammada al-Džawláního vypsaly Spojené státy odměnu 10 milionů dolarů. Na syrském území však proti sobě obě skupiny chvílemi i bojovaly – a především sledovaly odlišnou strategii. 

ISIS v dobytých územích zavedl totalitární vládu a chtěl svůj násilný džihád vyvážet do celého světa. Oproti tomu HTS (dlouho známý jako Fronta an-Nusrá) se snažil zapustit kořeny v místní syrské společnosti a soustředil se na lokální boj za svržení Asada. V roce 2016 oficiálně přerušil vazby k al-Káidě a změnil i symboliku: islamistický prapor nahradil vlajkou na motivy syrské trikolory. Po obsazení Aleppa velitel al-Džawlání své bojovníky nabádal k tomu, aby neútočili na tamní náboženské menšiny. Například v křesťanských kostelech v Aleppu normálně proběhly adventní mše. Velkou otázkou je, nakolik je nynější vstřícnost k menšinám, marketingem a nakolik odráží opravdovou proměnu tohoto původně džihádistického hnutí. V jeho řadách mimochodem působí také zahraniční bojovníci, kteří odešli do syrského protiasadovského džihádu v prvních pěti letech syrské války. 

Pro kontext: syrské menšiny, tedy alavité (blízko šíitům), křesťané či ismailité, vnímají Asadovu sekulární diktaturu za jakými ochranný štít před sunnitským islamismem. Asad a špičky jeho bezpečnostního aparátu patří k menšině alavitů, většina obyvatel Sýrie se hlásí k sunnitskému islámu. Po stovky let byli Alavité v zemi různě utlačováni, změna přišla právě až s vládou rodiny Asadů.  

Protirežimní ofenzivy se účastnila také Syrská národní armáda (SNA), což je směs menších islamistických milicí a zbytků Syrské svobodné armády, která byla hlavní, tehdy sekulární opoziční silou v počátcích syrské války. Nynější SNA ale fakticky vytvořilo sousední Turecko a je stále de facto z Ankary kontrolovaná. Ovládá pás území na severu Sýrie, včetně Afrínu, odkud turecké síly vytlačili kurdské milice (a velkou část původních kurdských obyvatel).

Včera svou vlastní vzpouru oznámili i povstalci z jihu Sýrie: od Asadovy vlády osvobodili město Dera’a u hranic s Jordánskem. Tedy místo, které v Sýrii platí za kolébku revoluce roku 2011. 

Jak nejsilnější rebelové vládnou na území, které léta kontrolují?

HTS jsou zdaleka nejsilnější skupinou v Idlibu, de facto poslední vzbouřenecké provincii v Sýrii. Protiasadovští rebelové toto území kontrolují od počátků revoluce v roce 2011. Žijí zde asi tři miliony lidí, zhruba polovina z nich sem v minulosti utekla z jiných částí Sýrie před boji nebo postupujícími Asadovými jednotkami. Většinu tvoří civilisté, z nichž mnozí po traumatické válečné zkušenosti nechtěli žít pod syrským prezidentem. V rámci dohod o kapitulaci byli do Idlibu převezeni také povstalci ze vzbouřeneckých měst dobytých režimem, například v roce 2016 z východního Aleppa. Tedy kovaní bojovníci, kteří odmítli odevzdat zbraň, a jejich rodiny. 

V oblasti během let působily různé skupiny rebelů, které mezi sebou často bojovaly; zdejší situace proto byla pro vnější pozorovatele dost nepřehledná. Od roku 2017 zde dominuje HTS. Jak už bylo zmíněno, tito radikálové – na rozdíl od tzv. Islámského státu – systematicky „nečistili“ území od všech možných rivalů. V Idlibu tak domov našli nejen náboženští extremisté, ale i umírnění opozičníci a nevládní organizace. Svou moc nicméně prosazovali rovněž velmi nevybíravě: mnozí opoziční aktivisté, kteří kritizovali idlibské islamistické vládce, byli zatčeni nebo za nejasných okolností zastřeleni. 

Týdeník The Economist letos na jaře psal, že Idlib na rozdíl od zbytku Sýrie ekonomicky roste. Proti vládě HTS a jeho velitele al-Džawláního se však letos také demonstrovalo – kvůli vysoké inflaci a jeho stále více diktátorské vládě. Za mřížemi totiž skončili i rivalové z řad samotné HTS, které velitel obvinil ze zrady, ve věznicích je pak rozšířené mučení. Část radikálních islamistů se pak staví proti umírněnosti, pragmatismu, které v ideologických otázkách a ve vztahu k menšinách vedení HTS Razí po odklonu od al-Kajdy. 

Zároveň se zde HTS v minulých čtyřech letech velmi profesionalizovala. Zřídila například vojenskou školu, na jejichž vybudování se podíleli přeběhlí důstojníci z řad syrské armády. Podle znalců se to projevilo v nynější chytře provedené ofenzivě. Vznikly také továrny na drony, které Hrají na bojišti rostoucí roli, a Asadovy vojsko se jim neumí bránit. Idlíb ovládaný HTS v podstatě fungoval jako malý stát a financoval se z výběru různých daní. 

Stojí za ofenzivou rebelů jiné zahraniční mocnosti?

Pozornost je upřena zvláště na Turecko. Vědělo o ní? Dalo rebelům zelenou? Podílelo se dokonce na přípravě? Jisté odpovědi zatím neznáme. 

Vazby Ankary na HTS jsou zamotané. Tito islamisté v minulosti v Idlibu porazili jiné, s Tureckem propojenější rebely – a ve vzájemných vztazích je spousta nedůvěry. Přesto drží Turecko nad provincií Idlib ochrannou ruku: podpořilo přeshraniční obchod a dovoz stavebních materiálů, propojilo provincii s tureckou elektrickou sítí a pomohlo ji stabilizovat. Zhruba před pěti lety pak Turecko pomohlo odrazit tehdejší ofenzivu Bašára Asada a Ruska. Důvodem byla hlavně obava, že by se tři miliony obyvatel Idlibu ze strachu před režimními vojsky daly na úprk přes hranici do Turecka, kde již nyní žije kolem čtyř milionů syrských uprchlíků. Turecko podle expertů nedodává HTS přímo zbraně. Ovšem vyřazené zbraně a armádní vozidla dává jiným rebelům, kteří jsou s HTS v kontaktu - a toto vybavení pak často v Idlíbu u HTS končí. 

Turecký ministr zahraničí Hakan Fidan řekl, že o nynější ofenzivě předem nevěděl. Příliš pravděpodobné to však podle různých odborníků není. Ovšem “vědět” a “dát zelenou”  ještě neznamená, že se Turecko podílelo na přípravě akce a že tušilo (a doufalo), že bude mít takový úspěch. Přesná povaha tureckého zapojení tak zůstává jednou z hlavních hádanek, nynější dění každopádně hraje tureckému prezidentu Erdoğanovi do karet.

Poslední rok se bez úspěchu snažil navázat vztahy s Bašárem Asadem (s cílem návratu části syrských uprchlíků zpět do vlasti) a v dalších jednáních bude mít silnější pozici. Islamističtí rebelové se v pondělí navíc střetli s kurdskými jednotkami, které kontrolují oblast východně od Aleppa. Turecko jejich oslabení v Sýrii považuje za prioritu číslo jedna, na kurdských územích byla vyhlášena bojová mobilizace

Do akce se již také zapojily ruské stíhačky, které vylétají z ruské základny u syrského pobřeží a bombardují Idlib a zásobovací linie rebelů. Administrativa HTS sice vydala stanovisko, že „syrská revoluce nemíří proti žádné jiné zemi, ani proti Rusku“. Ovšem původem kavkazští a středoasijští islamisté podle deníku The Wall Street Journal na sociální sítě nahráli videa, na nichž na předměstí Aleppa zabíjejí ruské vojáky a strhávají portréty Vladimira Putina ze zdí v kancelářích syrských vládních úřadů.