Ján Markoš: Odkaz něžné revoluce se nám začíná ztrácet. Dokážeme oddálit okamžik, kdy se stane exponátem?
Třicet sedm let je dost. Je to jakási hranice mezi současností a historií. Stále je mnoho lidí, kteří listopadové události zažili na vlastní kůži a odnášejí si z nich formativní vzpomínky. Pro mnohé mladší lidi je však listopad již součástí dějin
Sedmnáctý listopad jsem oslavil v menším moravském městě. Na deštivém náměstí se sešly možná dvě stovky lidí. A dělo se přesně to, co byste očekávali: slavnostně oblečení řečníci, několik proslovů, hudba z reproduktorů, květiny položené k památníku.
Náhle však události nabraly nečekaný spád. K mikrofonu přišel mladý muž, student místní umělecké školy. Tenisky, široké džíny, ležérní účes. Na jeho zjevu nebylo slavnostního vůbec nic.
Mladík začal zpívat Krylovu píseň Bratříčku, zavírej vrátka. Ale jak ji zpíval! Bylo to docela jiné aranžmá, než na jaké jsme zvyklí ze starých Krylových nahrávek. Jeho hlas měl až rapovou kadenci. A obě ruce měl zastrčené hluboko v kapsách džínů.


Bylo to neobvyklé. Bylo to divné. A proto to bylo skvělé.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu



















