Ján Markoš: Od lidských zoo k reality show. Voyeurismus nás stále láká

Není to tak dávno, co návštěvníci zoologických zahrad mohli mezi lvy a žirafami spatřit i pavilon lidí. Takzvané lidské zoo mělo před 150 lety několik evropských měst. V Paříži měli Núbijce a Inuity. V Hamburku či ve Vídni jste mohli spatřit Laponce. Ve Frankfurtu byly zase ženy z Beninu prezentovány publiku jako Amazonky.

Poslední z těchto expozic, výstava konžské vesnice, byla zinscenována v Bruselu v roce 1958, čili ani ne před 70 lety.

Vystavovaní lidé měli evropskému obecenstvu přiblížit život „domorodců“. Žili tedy v provizorních vesnicích, vařili si, předváděli řemesla, tancovali. Přes zábradlí je přitom pozorovali platící zákazníci.

Praxi lidských zoo je snadné odsoudit jako něco nelidského. Jako něco, co už nepatří do současné společnosti, pro kterou má důstojnost člověka vysokou hodnotu. A ani patřit nemá.