Erdoğan nepřešel na stranu Ruska. Naopak utužuje vztahy s NATO

Mnohokrát se zdálo, že spojenectví mezi Západem a Tureckem visí na vlásku – a každou chvíli se přetrhne. Když se před deseti lety turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan ucházel o možnost uspořádat v Istanbulu jeden z nadcházejících summitů NATO, spousta evropských spojenců – včetně Německa, Francie či Dánska – byla kvůli jeho nedemokratickému vystupování proti. Taková zdrženlivost je nyní passé: pozvánce z Turecka se už Evropané nebrání, schůzka Severoatlantické aliance v Ankaře dnes začala.

A je to dobře – ačkoli vládne stále Erdoğan. Mnozí evropští občané si během posledního desetiletí přáli, abychom se od jeho Turecka odstřihli co nejvíc. Kvůli zatýkání opozice a všemožnému porušování demokratických pravidel, kvůli vojenským invazím proti kurdské samosprávě na severu Sýrie, kvůli ledabylému postoji ke džihádistům, kteří skrze Turecko cestovali do řad tzv. Islámského státu. Ovšem takový rozvod mezi spojenci by byl vždy krátkozraký a představoval by strategický triumf Ruska na geopolitické šachovnici. NATO by přišlo o silné turecké bezpečnostní složky, o vliv u Černého moře a ve východním Středozemním moři.   

V NATO, ale nezávisle

Připomeňme si stručně turbulence posledních let. Přesně před deseti lety u Bosporu proběhl neúspěšný vojenský převrat proti Erdoğanovi, který jen tak tak vyvázl a z podpory pučistů podezíral americké tajné služby. Naopak ruský diktátor Vladimir Putin byl první, kdo tehdy tureckému vladaři v nouzi volal. Následně Turecko nakoupilo ruskou protileteckou obranu, která byla neslučitelná se systémy NATO, a za trest ztratilo přístup k nejmodernějším americkým stíhačkám F-35. Putin a Erdoğan se následně opakovaně setkávali, společně si notovali, a kromě jiného upevňovali energetické partnerství.