Benešovy dekrety nejsou dávná minulost. Dodnes ovlivňují životy slovenských Maďarů

V kuchyni mých prarodičů v Horních Salibách byl velký jídelní stůl. Vešlo se nás kolem něj pohodlně šest, v osmi jsme se trochu tlačili, ale když jsme ho rozložili, mohlo u něj obědvat deset i dvanáct lidí. Ostatně zabíral v kuchyni spoustu místa.

Rozebraný na kusy si ho přivezli moji prarodiče z Podbořan na severozápadě Čech, kam v roce 1947 deportovali jejich rodiny a odkud se v roce 1949 mohli vrátit domů. 

Narodil jsem se v roce 1983, téměř čtyřicet let od konce druhé světové války, vydání Benešových dekretů a deportování mých prarodičů do Česka. Jejich zážitky však definovaly i mě, vyrůstal jsem mezi jejich vzpomínkami a příběhy, stejně jako předměty, které se s nimi pojily – jako zmiňovaný stůl. 

O deportacích jsem se dozvěděl od nich, z první ruky. Od prarodičů vím, jak vesnici obstoupili vojáci, jak převáželi rodiny na nákladních autech do Galanty, odkud je v nevytopených nákladních vozech poslali v lednovém mrazu na cestu do několik set kilometrů vzdálených Podbořan.